Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hřbitovní rozjímání

21. 9. 2015

Jeden rohlík je málo a dva moc. Tedy k snídani, myslím. Anglické slaniny k tomu musím mít deset deka. Suma sumárum potěšení za dvě pětky s tím, že půl rohlíku někde udám. Srnce, psovi nebo bezdomovci. Dnes ráno jsem se opět chystal do lesa. 
Na Hlavním nádraží jsem dostal od poďobaného mladíka Metro, u Havelků koupil deset deka prorostlé slaniny, dva rohlíky, vypil jedno pivo a vydal se k vlaku.

V tom Metru nepíší nic, co by stálo za počtení. Když jsem se usadil a snědl rohlík /pečlivě jsem zbavil plátků slaniny nepohodlné kůže/, napadlo mne, že si vystelu košík novinami. Opatrně jsem oddělil ze středu dvojstránek sponky a jal se stlát košík, který jsem koupil před deseti lety za padesát korun od jednookého hajného v Louňovicích. Vystřelil si při neobratné manipulaci se zbraní oko.

Zasmál jsem se i své neohrabanosti a civěl na fotku herce Jakuba Koháka který se mi rozestlal v horní části koše. Jeho postřehy v Metru si občas přečtu, má svůj pravidelný sloupek a k literární činnosti výše zmíněného přistupuji rezervovaně. Upřímně, jako Kája Vachopulos se mi líbí mnohem víc, ale tohle není Okresní přebor, tady mu žádnej Pepík Hnátek nebo Luňák neradí jak na ty trojičky, jak to strkat, aby článek měl TAH NA BRÁNU /krom toho byl brankář/.

Strčil jsem si košík blíž k hlavě, zatímco mne pozorovala dvojice milenců sedící naproti mně a znovu se začetl. Kohák píše v o tom, jak je krásně na hřbitově, jaký je tam nebeský klid a mír, čas na rozjímání a zřejmě mezi řádky jsem měl zaregistrovat pomíjivost běžných světských hodnot jako je třeba anglická slanina, pivo a rohlík a přijmout skutečnost, že všichni jednou staneme před Božím soudem. Fejeton končil dojemným veršem zvěčněným na náhrobku mladého děvčete, v něm její matka lká nad předčasným odchodem nedospělé dívenky. Nezlobte se, ale slzu jsem nezamáčkl.

Aby článek byl čtivý a houbař neusnul při jeho čtení s hlavou v košíku jako já, musí něco víc než poněkud fádní zamyšlení s rádoby filosofickým podtextem. Musí mít esprit, drajv, GRÁDY, onen tah na bránu. Čtenář se musí těšit z prýštících slov, unést se dějovou linií, nesmí chybět akce, zápletka a pochopitelně i pointa. Při prvním slovu se nadechnout a vydechnout až v okamžiku zdárného/ne vždy je to však žádoucí/ konce postřehu, či příběhu.

Vyhodil jsem do odpadků mastný papír od slaniny a schoval si půl rohlíku do tašky. Když zaklaplo víko, napadlo mne, jak bych článek napsal já. Vlak se s trhnutím rozjel a já se začal znovu usmívat. 
Tak nějak bych si to tedy představoval já:

Moji milí čtenáři, září pomalu klepe kosu na zimu a tak mne napadlo jít se podívat, co přibylo nového na místním hřbitově. Nepříliš překvapivě to byly hroby. Při vstupu jsem se pořezal o rezavou kliku vrzající branky a nedbaje pietního prostředí zařval: „KURVA!“ Starší paní v černém outfitu, která zalévala pěstěný hrob svého muže, se výraz příliš nelíbil. Pokřižovala, zakroutila hlavou a pokropila konví kraj hrobu.
„Musíte mířit na kytičky!“ říkám jí. Já mířit umím a nejen konví.
Náhle jsem kopl do nějakého bílého neforemného kamenu a ten odlítl přímo k rodinné hrobce, jehož deska byla zhotovena z granoriotu těžícího se v lomu v Krhanicích u Týnce nad Sázavou. Vyrůstal jsem tam totiž a tak náhrobek z Krhanic poznám na sto honů. Sebral jsem kamen, chvilku jej masíroval v dlani, abych si vzápětí uvědomil, že se ve skutečnosti jedná o kousek sluncem vybělené kosti. 
RODINA MILÁČKOVA /to byl nápis na zmíněné hrobce/
Jako bijec proti zdrobnělinám - o tom jsem ve svých příspěvcích již několikrát psal - jsem se rozčílil, proč si lidé nechávají taková jména. Byli tam pohřbení čtyři Miláčci a přitom ani jeden nebyl čtyřnohý jak by se slušelo a patřilo./později jsem si zjistil, že nositelů tohoto příjmení je 214 v republice/. 
Když jsem včera stál u automatu na kávu, vyslechl jsem si rozhovor dvou roštěnek. Ta menší s obnaženým plochým břichem řekla: „Bobinko, dáš si kafíčko?“
Ta s velkou zadnicí odpověděla: „Ne, prosím vymazlený presko s mlíčkem!“ Měl jsem sto chutí tomu chlápkovi, co kousek vedle opravoval auto, vytrhnout z ruky hever a rozčísnout jim palice! Takhle prznit náš jazyk. Jistě by se jim tady vedle Miláčků místo našlo. Měl jsem chuť se jich zeptat, jak se jmenují, ale neudělal jsem to. 
Procházel jsem dál hřbitovem a tiše si hvízdal, věda dobře, koho hledám. Jako puntičkář totiž nesnáším šlendrián. Každý se má snažit, aby odvedl dobrou práci a je jedno, jestli je to lékař, patolog, zřízenec nebo hrobník.
„Dobrý den,“ povídám muži, který byl do půl těla schován v hrobě. Pil pivo a lopatu měl nedbale pohozenou u čerstvě vykopaného rovu. Jílovitá hlína byla nezvykle světlé barvy.
„Stálé zdraví,“ usmál se bodře. Vpředu měl asi šest zlatých zubů. Kde je asi bere? Mohutný rudolící čtyřicátník zřejmě stále v dobré náladě.
„Chtěl jsem vám oznámit jeden nález,“ vytáhl jsem z kapsy kůstku a podal mu jí. „Našel jsem to hned u vchodu.“
Beze slova si vzal kost, chvíli si ji prohlížel proti slunci a pak se do ní zakousl. Ozvalo se hlasité křupnutí. Chvilku materiál zpracovával v ústech a pak pronesl: „Hm, cukrovkář! Vůbec mě nenapadá, koho by to mohlo být,“ vyplivl zbytky kosti. Pak dodal omluvně. „Mám pod sebou dva tisíce lidí, to prostě někdy nejde uhlídat a sem tam se něco ztratí.“ Odkašlal si, upil piva a dodal. „Hodím to sem, kosti se většinou spolu dobře snášej na rozdíl od lidí.“ 
A ten okamžik jsem pochopil jím vyřčenou moudrost. Ostatky se k sobě chovají mnohem lépe, než my, žijící lidé a i když jim je to prd platný, protože se jedná jen o shluk organických látek, přesto bychom si mohli ze zesnulých vzít ponaučení a chovat se k sobě laskavěji.
Tolik dnešní článek. Dávejte na sebe pozor, přátelé!

Tak asi takhle nějak bych si představoval svůj sloupek v novinách, i když právem pochybuji, že by mi takovou píčovinu někde otisknuli, každopádně mně stačí, když se mohu svými představami, které většinou hraničí s absurditou, dobře pobavit. 
Můj psychiatr mi řekl, že sice nejsem zcela normální, ale do blázince mě nezavře, protože takových lidí jako jsem já, běhá po světě více, než se může zdát.
„Tady vám předepíšu takové prášečky a ty budete brát jeden ráno a jeden večer,“ povídal mi.
Škoda, že nebyl poblíž ten chlápek s tím heverem.
„Díky, pane doktore!“