Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mstitel

12. 1. 2014

 PROSTĚ JSEM HO ZNOVU MUSEL POMSTÍT. Nic jiného mne nezbývalo. Urážky a zesměšňování přesáhly akceptovatelnou mez. To odpoledne jsem se rozhodl, sáhl v poličce do míst, kde ji máme schovanou a dal jsem si ji do přední kapsy bundy. Bylo odpoledne, nevlídné počasí na pomstu jak dělané. Víte, když někdo někomu neustále ubližuje, páchá na něm zvěrstva, znásilňuje ho různými způsoby, aniž by se mohl bránit, je těžké smířit se s křivdou na něm prováděnou. Poslední dobou je to horší a horší a mohou za to hlavně ti, co přišli odjinud. Ti ho przní nejvíce. Ostatně nedělal jsem to poprvé.

Věc mne hřála v ruce, když jsem opouštěl byt, jemně mžilo a já se vydal Hybešovou ulicí a připadal jsem si jak anděl pomsty. Ta maličkost, kterou jsem měl v kapse, sálala pocitem uspokojení, protože jsem věděl, že budu bojovat za spravedlivou věc. 

První akci jsem zvládl rychle, aniž by si toho někdo všimnul. Byl to záměr postupovat způsobem partyzánského odboje, prostě škodit tak, aby docházelo k malým ztrátám. Zastavil jsem se před barem Viking a byl jsem za tři minuty hotový. Nikdo si mě nevšimnul. Vytáhl jsem jí totiž nenápadně a popravdě řečeno byl jsem zklamán, neboť jsem pouze jednou zasáhl. Jen jednou. Rychlým krokem jsem směřoval dál směrem k Emilovi. Restaurace U Emila je baštou dělníků a také to podle toho vypadá. Srocují se tam montéři a objednávají si meníčka za lidovou cenu. 

Poprvé mě napadlo, že bych to mohl udělat v okamžiku, kdy jsem si všimnul chyby. Ale to už je pár měsíců dozadu.Civěl jsem na ceduli u jakési nevalně vypadající restaurace, která oznamovala denní menu a jejich VÍPEČKY mne ranily. VÍPEČKY, chápete tu drzost? Naštěsti to byla cedule, kde bylo menu napsáno křídou, tak jsem to opravil, ale truchlil jsem nad lidskou blbostí celé odpoledne.

U Emila bylo živo, tak byla akce poměrně riskantní. Nejprve jsem sjel jídelní lístek v prosklené vitríně a pak jsem ji vytáhl. Lihovou fixu, červenou. Dneska budu opět udělovat totiž známky. Jsem vyslancem pomsty jazyka českého restauračních zařízeních různého druhu. První chybu jsem označil hned u DRŽKOVÉ polévky, další u HOVĚZÍHO NA ROZMARÍNU. Škrtal jsem fixou jako divý, přeci jen jsem musel spěchat. Označil jsem další tři chyby, dopsal tam velkou pětku a spěšně se vydal dál. Nebojte, fixa se snadno smaže lihem. Mé akce slouží především k osvětě naší květnaté mluvy nejen ve formě psané a její przniči to se mnou nebudou míti lehké. Tuto činnost provádím již nějaký čas, ovšem dosud jsem tak činil na jiných místech republiky, je to zábavné a rozhodl jsem se takto konat ve prospěch jazykového blaha v okamžiku, kdy mne neurvalý číšník vyhodil z hospody U Vola /to bylo ještě v Benešově – ostatně, jak příměrné, že?/ když jsem mu sdělil, že je neakceptovatelné, aby v nápisu FRANKFURSKÁ POLÉVKA chybělo T mezi dvěma písmeny. „Já ti dám frankfurtskou, buzerante,“ křičel na mě a já jsem zaregistroval, že v jeho fonetickém projevu chyby neshledávám. To T tam krásně přiznal, když mě držel za límec vyhazujíc mne ven z hospody.

Zatím jsem ten den udělil jednu trojku a jednu pětku. Na Nových sadech radši už v hospodě U Fakíra ceduli stáhli, tak jsem pokračoval do centra, vědom si faktu, že riziko přistižení je tím vyšší, čím je více lidí na cílových místech, kteří zřejmě nebudou mít pochopení pro mou činnost. Zastavil jsem se při těchto myšlenkových tocích před restaurací, kterou jsem viděl prvně. Stál jsem a čuměl jsem zíraje na lístek. Byl jsem v prdeli. Byla to japonská restaurace, jejiž menu bylo zdobeno pouze znaky sypaného čaje. Tady jsem známkovat nemohl. Totální vyjebávka. Zastrčil jsem fixu a pokračoval přes nádraží k Cejlu. Proslulá čtvrť obývaná rómskou populací byla příslibem toho, že fixa rudé barvy bude brzy zaměstnána.

Hospodě ROZTŘELENÝ DEŽO chybělo S v nápisu a pak mě potěšil HOLANSKÝ řízek. Tam absentovalo písmeno D.Jal jsem se horečnatě značit chyby, když v tom se to stalo. „Hej ty pyčo co tam čmáraš more?“ oslovil mne 140 kilový pořízek. Zaregistroval jsem jen jeho potetovanou ruku. Začal se mnou mávat. Bohužel jsem udělal chybu. Mračna se začala stahovat. Přitáhl jsem pozornost dalších deseti cikánů. Napadlo mne, jestli vědí, že ve slově lynč se píše tvrdé Y. „Já vám tu opravuji chyby,“ řekl jsem a ukázal všem svou fixu. Dav zkoprněl a zašuměl údivem. Většina z nich viděla tuto kouzelnou věc poprvé v životě. Mikova kouzelná hůlka, která ho dostane z průseru. Asi vám nemusím říkat, že osvěta českého jazyka v rómské čtvrti bylo to poslední, co mne v ten okamžik nepostrádající pel dramatična napadlo a děkoval jsem tedy náhodě, že se objevila hlídka Městské policie, která mne spasila i když strážníci na mě nevěřícně zírali, když jsem jim popisoval, co tu vlastně dělám. Nedostal jsem nakonec ani pokutu, jen varování. Když jsem opouštěl bojiště, v uších mi stále zněla slova strážníka: „Přiště si dávejte na tydle komuniti pozor! Mohlo by to skončit huře.“ Celou cestu domů jsem přemítal o úspěšnosti své mise, vytahovat tužku mne už ani nenapadlo, jen mne ruka svrběla v okamžiku, kdy jsem míjel oddělení Městské policie. Jestlipak si tam dělají také nějaké nápisy?