Jdi na obsah Jdi na menu
 


U Havelků

      Přesně v osm hodin se mi spustila z nosu krev. Občas se mi ta nepříjemnost stávala a já byl již zvyklý na lidi zvědavě civějící na můj nosan. Vždy jsem nosil v pravé kapse své bundy papírové kapesníčky. Dnes tomu však bylo jinak.

     Bufet U Havelků vás přesune do totalitních dob. Nachází se naproti Hlavnímu nádraží v Brně. Všechny ženy, které tam obsluhují a vydávají přerozličné pokrmy, různých vůní vyvolávajících asociaci školních jídelen, mají na čele ozdobnou čepičku s nápisem Helga. Ano Helga Havelková. HH. Když si představíte jméno Helga, nemusíte mít kdovíjakou fantazii, aby se před vámi zjevila žena vážící 130 kilo a více, se směšným čepečkem červené barvy, která při úsměvu roztahuje chřípí a jejíž knírek rašící od dob abdikace prezidenta Novotného se třese jako sulc, co prodávají v úseku lahůdek. Všechny ženy vypadají stejně vyžile a tento fakt nezakryje ani jejich příkladná korpulentnost. Jen u pultu řeznického stojí muž se sekyrou v ruce jak vystřižený z jednoho dílu majora Zemana. Ten čepeček nemá. Jednou jsem hledal, zda-li není alespoň označen nápisem řezník Brůna, ale jen podivně civěl, řekl bych až skoro výhružně.
     „Tak co vy, pane?" skřehotala jedna z Helg vždy to samé a já si to pak vyslechl za sedm minut ještě čtyřikrát. Byl jsem totiž šestý ve frontě. 
     „Třicet deka ovaru!" Starší muž s rádiovkou měl zřejmě apetit. Když Helga naložila půlkilový kousek na talíř, usmála se a pronesla: „Sto dvacet tři, pané!" To É protáhla a mně to bylo protivné, neboť jsem její hlas musel poslouchat ještě do té doby, než mne obsloužila. Stál jsem ve frontě. Přede mnou dědci, za mnou dědci, kolem dědci a Helgy, rozpačitě jsem se rozhlížel, jestli se do spolku důchodců hodím. „Tak daší, pané, co to bude?" pokračovala stejnou rétorikou černovlasá lokomotiva, zatímco jiná Hega odklízela nádobí ze stolů, které stály za sebou. Bylo jich dvanáct.
     Totiž tady se jí a pije zásadně na stojáka. Jinak to nejde. Zatímco Brůna rozsekl prasečí hlavu za 35 korun kilo a paní u pultu s výčepem roztáčela miliontou limonádu svého dlouhého života, dostával jsem se pomalu na řadu.
     „Máte prejt?" Zeptal se pán s naslouchátkem v uchu. Byl cítit starobou a močí. Přemýšlel jsem, že svůj dnešní ranní sen raději vzdám a pravděpodobnost že se pozvracím byla v ten okamžik větší než, že se mi spustí krev. 
     „Kolik ho dáme panééé?“ zeptala se otylá zpěvačka a aniž by čekala na odpověď nabrala ohromnou naběračkou hromadu mastné hmoty na talíř. Kapička tuku přelezla přes jeho okraj a ukápla na váhu, na níž se objevilo 375 gramů.
„Třicet deka může být, pané?“
     „Cožé?" naklonil se nachluchlý smraďoch směrem k Helze 007 /bylo jich tam celkem osm a tahle byla nejakčnější/.
     "84 korun, prosím.“
Děda jí podal peněženku, ona mu vybrakovala drobné a ještě zaúčtovala dva chleby, které ležely na ohromných hliníkových tácech. 
     Pak přišla má chvíle.
     „Co Vám pane?" sjela mne zálibně pohledem a já se začal třást.
Nakonec jsem svůj sen přece jen vyřkl. Můj sen.

     Každý z nás má totiž své sny, je jedno, co to je a je úplně jedno, jestli je to noční sen, nebo denní, každopádně je to přání, po jejímž uskutečnění člověk touží a to mé přání bylo voňavé, husté a přece tekuté, to mé přání bylo nočním i ranním snem, to přání jsem si nemohl splnit dva dny, protože až dneska bylo na tabuli neumělým písmem kromě jiného napsáno: DRŠŤKOVÁ POLÉVKA. Můj sen, pro který bych krvácel. Můj sen, za nějž bych dal víc jak 22 korun.
     „Dršťkovou polévku."
V ten okamžik jsem měl pocit jako by vše znehybnělo. Svůj okamžik slávy jsem si vychutnával s náležitou pompou. Byl jsem středem bufetu. Vždy vítěz. 
     „Kolik chlebů, pané?"
     Vztyčil jsem palec a otočil se kolem dokola. Několik lidí přitakalo, několik zavrtělo hlavou, jeden snědší otylec shrbený nad talířem pojídající také dršťkovou polévku vztyčil taktéž prst. Sice to nebyl palec, ale mně to v tu chvíli nevadilo.
     „Dvacet pět!" řekla ta krásná víla a já jsem odpočítal mince a vložil je na talířek. Když spadly na bílý porcelán, měl jsem dojem, že zacinkaly první tři tóny Ódy na radost. 
Nesl jsem si svůj poklad ke stolu. Bylo poměrně plno. Podíval jsem se na hodinky. 7:58. Čas snídaně. Vybral jsem si šestý stůl z dvanácti. Byly umístěné za sebou a u každého stáli dva-tři lidé, kteří pili, jedli, četli, prostě ranní kolorit bufetu U Havelků. Věkový průměr jsem odhadoval na 60 let. Byla sobota ráno a do osmé zbývala jedna minuta.

     Být pečlivý je velmi důležité. Na pečlivost jsem kladl důraz už jako dítě. Byl jsem nejlepší počtář, dokonce mě na jeden nedlouhý čas pověřili důležitou funkcí pokladníka naší třídy, což bylo oceněno sníženou známkou z chování; avšak jsem se díky této zkušenosti naučil používat větu: ASI SE NĚKAM ROZKUTÁLELY ve všech možných i nemožných souvislostech /i když jsem v hospodě hrál kostky/.

     Otřel jsem si lžíci bílým ubrouskem a uchopil pepřenku. Mám rád ostrá jídla. Vedle mě stál třesoucí se děda, který pil žlutou limonádu a četl Právo. Mám rád ostrá a pepřená jídla! Tedy jsem opepřil a kýchnul. Pak jsem kýchnul podruhé, potřetí - a začal jsem stále kýchat rychleji a rychleji. Kapénky z nosu ulpěly na poslední straně Práva a všechna pozornost /včetně Helg/ se soustředila k šestému stolu. Kýchající Tom byl zajímavější než nějaký prejt nebo ovar, k tomu jsem vydával tak zvláštní hlasité hýkavé zvuky přehlušující rachot valících se sudů do místnosti výčepu. I závozníci pivovaru vykonávající činnost, o níž jsem snil jako dítě, na mne zírali. Byl jsem znovu hvězdou. V OSM HODIN PŘESNĚ jsem zpozoroval, že Právo je skutečně rudé, neboť poslední tři kýchnutí vykazovaly krvavé stopy. Ukápla mi krev do zkurveně přepepřené dršťkové polévky a já sáhl do pravé kapsy pro kapesníčky. Nebyly tam. 

     „Kurva!" zařval jsem. Pět Helg, které se přestaly mou trapnou šarádou bavit, si vzpomnělo na prvorepublikové radovánky a otočilo se znovu směrem ke mně. Sáhl jsem po ubrousku a narval jsem si ho do nosu, krev mi však crčela i z druhé nosní dírky. Utrhl jsem dědkovi kus novin /nápis Státní kasa krvácí/, udělal ruličku a narval si jí do druhé dírky. 

     Vyběhl jsem ven a začal zhluboka dýchat. Cítil jsem, že krvácení pomalu ustává. Za prosklenou výlohou bufetu U Havelků se na mě dívalo třicet párů očí a já zjistil, že jedenatřicátý pár byl ten, který měl zálusk na nepravosti! To je jasné, protože když jsem se vrátil ke svému stolu /děda s Právem si zřejmě radši stoupl jinam/, u mé polévky již hodoval jiný muž a vůbec mu nevadilo, že jí pokrm smíchaný s kapkou mé geniální krve. Měl jsem hlad a přitom jsem chtěl danou situaci vyřešit s elegancí sobě vlastní. Lidé na mě stále civěli. Došel jsem tedy pomalým krokem pro lžíci, stoupnul si naproti nechutnému zloději, který využil mou chvilkovou slabost a zhostil se mé polévky, očistil jsem ubrouskem pečlivě lžíci a začal jíst spolu s ním MOJI polévku. Připadalo mi to vtipné. Chlap se začal cítit trapně, uvědomoval si sílu mého konání, které bylo v souladu s mravní hluboce šlechtěnou etiketou, jíž mi vštěpovali rodiče již od útlého věku. Když muž arénu bufetu, spráskaný jako pes, opustil, já se s pocitem vítězství rozhlédl kolem a pomalu, rozvážně se pustil do své polévky, kdosi mi zaťukal na rameno. Byl to ten dědek s Právem.
     Přikousl jsem si chleba a s plnou pusou jsem začal žvatlat: 
„Promiňte, prosím, já vám ty noviny zaplatím, spustila se mi krev, nezlobte se."
Stařec na mě chvilku civěl a pak mi řekl onu větu,která mne vybičovala k napsání tohoto příběhu. Podíval se na mojí zkrvavenou hubu a pronesl: „Já jsem jen chtěl říct, že stojíte u jiného stolu."

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zahrada

(Jirka V., 19. 10. 2014 18:30)

Beletrie pur! Vyvolává muzikální podbarvení jako při poslechu některých Chopinových sentimentálních melodií...

Re: Zahrada

(Hanka, 28. 10. 2014 12:59)

Děkuji za tato milá slova! :o)

U Havelků

(Jirka V., 19. 10. 2014 18:10)

Velmi vtipné a ponechávající čtenáře bez jakékoliv předtuchy, jak neočekávaně celý děj skončí.