A prší a prší... (napsal Tom)
Protože ráno pršelo jako z konve a dosud chčije /omlouvám se za ten výraz, ale sedne jak prdel na hrnec/, vzal jsem si toho nejnepraktičtějšího pomocníka v boji proti kapkám, které tvořily ráno takové provazce, že by po nich mohl šplhat Tarzan do nebe.
„Kurva chčije, uááááááááááá!“ zařval jsem a přehoupl se právě touto asociací na můj oblíbený film s Christopherem Lambertem v hlavní roli.
Deštník pamatoval doby tatíčka Masaryka a než se mi ho povedlo otevřít, byl jsem mokrý jako kotě, a přitom jsem ostrým hrotem nejnevhodnějšího pomocníka do sloty téměř zranil dva procházející lidi a jednoho psa /to když jsem zamířil touto zbraní směrem dolů/.
Když prší, jezdí revizoři. To si prostě pamatujte. Revizoři jezdí i když neprší, ale je-li nečas, pravděpodobnost, že pojedete v soupravě s revizorem, je mnohem vyšší. Úplně slyším jak si ráno mnou ruce a říkají: „Dneska bude rito, vole, prší!“ /mimochodem věděli jste o tom, že rito se dá správně napsat i s ypsilonem?/
Protože se mi rozležely v hlavě laskavé domluvy členů jisté facebookové skupiny, kde jsem se neuváženě přiznal, že občas na černo jezdím, rozhodl jsem se, že mojí první a nejzásadnější ctností bude poctivost. S tou člověk totiž nejdál dojde. Nebudu polemizovat o tom, že budu-li nepoctivý, tutéž trasu zvládnu mnohem rychleji, neboť nechci se vařiti v kotlech pekelných, pod nichž přikládají polínka zkorumpovaní revizoři Dopravního podniku města Brna, ale prostě přijmu tuto skutečnost jako základní pilíř pro mou nápravu.
Než budu pokračovat, přidám radu. Do samoobslužného strojku na výdej jízdenek vhazujte mince od nejmenší hodnoty po tu největší. Je lepší přijít v případě nefunkčního automatu o dvě koruny, než o dvacku jako to bylo v mém případě, avšak nejlepší je koupit si jízdenku u sličné trafikantky. Jak jsem předeslal, nejezdím často městskou hromadnou dopravou, proto u mě takzvaná šalinkarta nepřipadá v úvahu.
Nasedl jsem do soupravy tramvaje číslo osm, OZNAČIL JÍZDENKU a jel do Albertu obstarat nákup. Podíval jsem se kolem sebe a dal bych krk za to, že revizor v této tramvaji není. Měl jsem pravdu a po dvou zastávkách vystoupil kontrolorem nepolíben na stanici Vojtova, odkud byl kousíček k Albertu. Chodníky vedoucí k marketu byly zalité vodou a tak jsem se vyhýbal kalužím seč to šlo a protože jsem nebyl sám, kdo takto úskočně činil s cílem dostati se suchou nohou do obchodního střediska, svedl jsem ještě několik menších vyrovnaných deštníkových soubojů.
Na velké nákupy mívám malou tašku, ale protože mám velké kapsy, dvoukilová kachna se mi do té levé vešla tak, že z ní koukaly jen dva běhy. Černý pasažér, zasmál jsem se.
Doběhl jsem na zastávku u obchodu, rozevřel deštník tak, aby mi nepršelo na kačenu /paní co stála vedle to měla zrovna tak/ a čekal jsem na náhradní spoj. S dosud platným lístkem usedl jsem doprostřed autobusu, který z důvodu prací v kolejišti suploval tramvaj číslo dvě.
Autobus byl plný a já strategicky zaujal místo mezi dvěma slušně udělanými mladíky. Jizva na čele jednoho z nich napovídala cosi o jeho minulosti vyhazovače z diskoték. Sotva se souprava rozjela /jízdenka mi platila ještě dalších dvacet minut/ vyjmul jsem ji peněženky a strčil před rypák tomu udělanému týpkovi krátce předtím, než stihl tasit svoji placku. Tentokrát jsem si byl jistý na sto procent. Vzápětí vytáhl odznak přepravního kontrolora, chvilku nedůvěřivě prohlížel lístek maje mne za věštce a pak nasraně poděkoval.
„Za kachnu platit nemusím že?“ ukázal jsem si na kapsu, kde trůnila má kačka, co se bude ještě dnes péci. Běhy komicky trčely vzhůru.
„Je skoro jak koťátko,“ dodal jsem. „A za přepravu zvířat se přeci platí!“
Koukl na mě, zaťukal si třikrát na čelo a odkvačil do zadní části autobusu, kde jeho kolega chytl dva černé pasažéry, kteří se snažili plačtivě vysvětlit, že jedou jen dvě stanice a že prší, tak si chtěli trochu zkrátit cestu. Prosili, naříkali, žadonili, avšak marně. Dežo a Laco prostě neměli ani platnou jízdenku, ani občanský průkaz a tak mladší z udělaných revizorů zavolal městské policisty, kteří na skupinku čekali na Mendlově náměstí. Mezitím se ještě víc rozpršelo, já jsem ve zmatku /nebo zvědavosti/ jednu zastávku přejel a do své oblíbené Herničky jsem dorazil úplně promočený, ale pivo mi chutnalo, protože jsem se konečně napravil a hřála mne představa kachny, bramborového knedlíku a zelí. Druhé potěšení, které mne dnes čeká.