Album Hanky a Toma

trochu bizardní kino, pár záběrů a pak už nic...

Nejlépe se cítím na lavičce. Je ze dřeva, natřená na hnědo, majestátní ve své bytelnosti, odkud zvoní dětský smích a leží naproti mateřské školce. Ony tam jsou vlastně dvě. Deset metrů šikmo od sebe. Dělí je jen úzká, betonovými panely dlážděná cesta. Ráno sedávám na té, co vrhá stín přes koruny stromů, když zleva pálí sluneční paprsky plné nadějí, a večer sedávám na té druhé, kdy den skomírá a večer zívá ústy otevřenými nudou v očekávání náruče Morfeovy. Jsou to mé dvě milenky ze dřeva. Sedmdesát centimetrů na dva metry. Skoro jako rakev, ale mnohem svobodnější. Bytelné, ojeté, pamatující třicet let historie bloku domů, které stojí naproti. Těch šedesát oken, do nichž ve své nespoutané zvědavosti navečer, kdy slunce dokončuje svou denní trajektorii, koukám, představuje si různě pestrobarevné příběhy, ve mně vzbuzují fantazii, a navíc k tomu ještě dnes pluly po blankytné obloze bílé mraky a já zhmotnil svoji neohrabanou představivost do podoby vize zvířat, jež měnila tvar. Z beránka se stal vlk. Z oběti lovec. Je to očišťující pocit, když u sebe nemá člověk nic z mobilních vymožeností, sedí na dřevěné lavici a oddává se v hlavě hudbě Led Zeppelin. Schody do nebe jsou kousek k mrakům a když natáhnu ruku, skoro se jich dotýkám. Večer piju pivo a dívám se střídavě do korun líp, plujících oblaků po tmavnoucí obloze putujících do vrátek svého nočního chlívku, aby se zavřely jak oči snícího spáče po sedmi "orosených", a do oken, v nichž se něco děje. Myslím na Alberta Moravia a jeho knihu o lidech, kteří prožívají své příběhy za okny domů, v hlavě mi zní kytara Jimmyho Page, v ústech cítím bublinky, které mi práskají na jazyku jak kočí bičem práská uštvané koně jedoucí na věčnost, aby vzápětí odezněly v trylcích potěšení ve své cestě do žaludku svoji melodickou píseň ZÁVISLOSTI a SVOBODY. Ukojen večerním oxymóronem. Ale šťastný.

úlet