O obejmutí a klobásce (napsal Tom)
Nevím, jestli jste ochutnali klobásy U Pandrholy v Letmu. Jsou báječné. Voňavé, uzené bukovým dřevem, poctivé, přesně takové, jaké si představujete, když ťukáte v zimě na okno souseda řezníka, který si domácím uzením přivydělává a vy chcete jeho prostřednictvím doma někomu udělat malou, voňavou radost. Jejich výrazná chuť vám zlepší náladu, pokud ovšem nemáte hluboko do kapsy, neboť nevýhodou uzeniny je cena. Jsou velmi drahé. 275 korun za kilo. Víte, co je zajímavé? Že přesně tolik metrů to mám ke vchodovým dveřím našeho domu. Proto si koupím vždy jen jednu a to menší, akorát do ruky, přesně takovou, aby mi stačila celou cestu domů. Když si ale náhodou koupím větší, jdu ještě o něco pomaleji, ale poslední sousto si vždy vychutnávám v okamžiku, kdy vytahuji z kapsy klíč od zmíněných dveří.
Tu neděli odpoledne jsem měl zálusk právě na tuto klobásu. Poslední den v týdnu bývám nesmírně hamižný, chci totiž dohonit vše, co mi v předchozích šesti dnech uteklo, proto jsem chtěl větší, a ještě větší, možná úplně největší, a kdybych byl sprostý, řekl bych té sličné prodavačce ve slušivém oblečku, na němž je zvěčněn červený čuník, že chci klobásu velkou jak černochovo péro!
Ono nemyslete si, já si prvně kousnu až u Nových sadů, dříve ne. Mezi Hlavním nádražím a Novými sady se pouze senzoricky připravuji na extázi, která mne bude v následujících dvou set metrech čekat. Očuchávám a přitom nedbám příliš pravidel silničního provozu. A pak pomalu ukusuji, počítám kroky, vychutnávám v tranzu okamžiky naprostého štěstí. Šílenství rozkoše mne svazuje, nedbám času ani ročního období, jsem v tenatách Pandrholovy klobásy naprosto ztracen. Kdyby mě teď něco srazilo na silnici, tak si v nebi řeknu, že jsem měl krásnou smrt. Skoro stejnou jako při souloži. Prostě klobása v akci! A kdybych se náhodou dostal do pekla, tak bych byl první, kdo zbytek uzeniny napíchne na trojzubec samotného Lucifera, abych pod kotlem doladil její chuť k naprosté a VĚČNÉ dokonalosti.
V těchto bohulibých myšlenkových tocích vyjížděl jsem eskalátorem z podchodu do přízemí Obchodního centra Letmo, a v očekávání voňavé nirvány přehlédl pár mladých lidí, kteří stáli přímo před stánkem. Následujících třicet vteřin jsem byl hluboce zklamán. Na pultu stánku U Pandrholy nebyly vyskládány kusy uzených šálů, díly voňavých slanin, překrájené špeky obalené v maďarské paprice, ani klobásy, tolik toužebné až za hranicí vysněnosti. V neděli měli totiž U Pandrholy zavřeno. Kamarád, s nímž jsem hrával v pracovní době šach by to komentoval úplně stejně jako komentoval vzájemnou partii dva tahy před mým matem. U Bucků sfouklo. Je to v prdeli. Žádné klobásy nebudou. Konec. Utrum. Šlus. Ende. Fin!
Než jsem se stačil rozplakat / v neděli jsem býval nejen nejvíc hamižný, ale i nelítostivější/, podíval jsem se opět na mladý pár stojící před opuštěným stánkem absentujícího Pandrholy. Mladý muž se slečnou, oba sympatičtí a milí, sledovali mou osobní prohru nic si nezadávající s antickou tragédií /hysterické záchvaty mívám po své matce/ a teprve po několika okamžicích jsem si všiml, že každý z nich má na krku ceduli. Na cedulích stálo: OBEJMU ZADARMO!
Kdyby tam přišel někdo v ten okamžik s klobásou stokrát lepší než má Pandrhola, i kdyby se tam dostavila v ten moment pojízdná udírna, z níž by řezník v kostkované zástěře začal tahat jednu teplou klobásu za druhou, neudělali by mi takovou radost, jako dvě mladé bytosti nabízející obejmutí /a k tomu zdarma na rozdíl od předražených klobás/. Přesně to jsem totiž ve své niterní ambivalenci potřeboval. Obejmout. Vrhl jsem se na ně jak hladový pes. Nejprve jsem objal pána, dvakrát, třikrát /ukápla nám oběma slza, neboť jsem mu do ucha zapěl Dykovu píseň „já jsem gay, jsem gay, jsem teplej...nee žertuji, ale napadlo mne to“/ a pak jsem se vrhl na slečnu, která byla drobná a usměvavá a vytrvale mi objetí opětovala. Zalil mne pocit naprosté spokojenosti.
„Jste lepší než Pandrholovy klobásy!“ oznámil jsem jim nakonec dojat tím okamžikem, v němž jsem pochopil, že tohle bylo přesně to, co jsem potřeboval. Obejmutí člověkem.
