Album Hanky a Toma

Když vám někdo bude vykládat, že jsou přísloví plná moudrosti, v lepším případě ho neposlouchejte, v tom radikálnějším vezměte nějaký klacek a přetáhněte ho s ním po hlavě. Znáte třeba Zlatou střední cestu? Tak to je parádní příměr plný moudrosti, to vám povím. Když se podívám do zrcadla a vidím svoji odřenou hubu, moudrý výraz v obličeji neshledávám. Na přenesení přísloví do běžného života definitivně kašlu a to si pamatujte, a opakujte pořád dokola, protože OPAKOVÁNÍ JE MATKA MOUDROSTI.

To ráno jsem se vzbudil přesně tak, jak jsem potřeboval. V šest hodin a třicet tři minut. Jsem totiž puntičkář. Takový ten, co musí mít všechno předem naplánovaný, případně zapsaný, počítá s různými odchylkami a chybami, přesto se všude a vždy dostane na čas a nic jej nevypeče. Znáte ten typ lidí? Akorátnický? Já je nesnáším, hrůza mne přímo jímá, když si někdo něco naplánuje a řídí se přesně podle toho. Je to ohavné a vašemu okolí protivné.

Jenže já jsem takový přesně po svém otci a říkají mi to všichni. Takže jsem akorátně vstal, přiměřeně se umyl, pečlivě vyčistil zuby, důkladně si vyskládal všechny nezbytné věci do své černé tašky /nezapomněl jsem ani na toaletní papír/. „Nezapomeň si svačinu,“ zaševelila Hanka, která sledovala mé takřka chiurgicky přesné aktivity s pobavením.
„Neboj, víš, že mám vše vždy dokonale ošéfované!“ odpověděl jsem a opatrně vložil dva rohlíky do své brašny. Předtím jsem ještě zkontroloval, zda mám v každém rohlíku pět koleček salámu. Jednou jsem měl v tom prvním čtyři a ve druhém šest. K neuvěření.

Odpočítal jsem pečlivě připravené mince do automatu, zkontroloval, zda mám v kapse svůj oblíbený nožík /rybička s dvaceti dvěma malými šupinami/, a vydal se k automatu na jízdenky koupit si tiket na dvě zóny.

Měl jsem třináct minut fóra pro případ, že by automat na jízdenky nefungoval /což se občas stávalo/. Přistoupil jsem k zařízení, zvolil druh jízdenky a začal vkládat přesně odpočítané mince do automatu. Sežralo mi to pět pětikorun /nesnáším různé nominální hodnoty v kapse a jízdenka stojí pětadvacet korun/. Ještě jsem se stačil usmát své důslednosti dovedené k dokonalosti, než jsem si všiml červeně blikající kontrolky, která oznamovala, že automat je mimo provoz, a abych v případě poruchy volal jakési číslo. Líbilo se mi na něm, že byly vedle sebe dvě pětky, dvě šestky a dvě sedmičky. Nelíbilo se mi, že jsem přišel o čtvrt sta, za chvilku mi měla jet šalina a já neměl platný jízdní doklad. Nic naplat, stále jsem měl čas nakoupit lístek v nedaleké trafice.
„Dobrý den, prosím jízdenku za dvacet pět,“ zafuněl jsem na postarší nudně se tvářící prodavačku.
„Nemáme,“ odtušila stroze.
„To je jako nevedete?“ zeptal jsem se
Sjela mne pohledem. „Vedeme, ale už dva týdny prostě nejsou, nedodali nám je.“ /a teď si polib prdel/.
Začínal jsem pochybovat o tom, že vše mám pevně pod kontrolou. Do mé akurátnické vize začal hlodat zub chaosu a nahodile generované chyby mne začaly znervózňovat, neboť se přibližovala šalina, na níž navazoval přímo spoj, který mne měl dovézt do očekávaného smrčí. Nicméně mi nezbylo než nastoupit předními dveřmi do soupravy číslo osm a objednat si jízdenku u řidiče. V tomto případě u řidičky.
„Za pětadvacet.“ podával jsem stokorunu padesátnici s melírem do malého otevřeného okénka u řidiče.
„Papírový neberu a mám jen za pětatřicet!“
„Jenže já nemám drobný,“ oponoval jsem „Naházel jsem je do nefunkčního jízdenkomatu!“
Podrážděně zacinkala na chodce, který přecházel trať. „Vaše smůla, buď dejte drobný, nebo si vystupte,“ ukončila rozhovor.

Jel jsem čtyři zastávky na Dunajskou nakonec na černo a modlil se, aby mě nechytl revizor. Modlitby byly vyslyšeny a já měl dvě minuty, abych se dostal z místa zastávky na mně neznámé nástupiště, odkud měl jet autobus číslo 402 na Masarykův okruh. Tam mě budou čekat houbové hody.
Nakonec vše proběhlo bez většího problému a já se záhy ocitl před tribunou B Masarykova okruhu, odkud se začalo odehrávat mé dnešní houbařské dobrodružství. Předesílám, že jsem se vybavil vším potřebným, tedy jsem si hlavně nastudoval svou trasu, neboť místa, kde jsem se rozhodl sbírat nádherné plodnice s rourkem /čekal jsem na to Devět a půl týdne/, byla mnou doposud nepoznaná. Na houbařském serveruwww.houbynajdes.cz jsem se však dozvěděl o výskytu smrkových hřibů v okolí slovutného motoristického okruhu, a těch se mi letos velmi nedostávalo.

Hned na kraji cesty vedoucí do nízkého smrčí, kde se měla nacházet má bonanza, jsem našel nádhernou bedlu. Seděla v mokré trávě jako by čekala na natěšeného houbaře. Sice byla pouze jedna, ale mé srdce vášnivého houbomilce a amatérského mykologa zároveň, zaplesalo. S prázdnou již nedojdu. Pečlivě jsem očistil bedlu štětečkem se sto jedenácti štětinkami, dal ji do plátěné tašky a vytáhnuv svačinu, vydal se do mírného kopce vstříc dobrodružství.

Svačina byla báječná, kdyby mi půl rohlíku nespadlo do mraveniště plného rezavých mravenců, které se mi nepodařilo dopočítat, byl bych jistě zasycen, ale naštěstí mi odpadla ta polovina bez salámu, takže mé rozezlení bylo kompenzováno relativní spokojeností, že rozsah katastrofy nebyl fatálnějšího rázu. Rozhlížel jsem se podél cesty a vychutnával nádherné ticho. Silně namazaná vrstva másla na rohlíku v kombinaci s kvalitním salámem Herkules iniciovala mé hlasivky a já spojojeně bručel jako medvěd drancující včelí úl. Zapil jsem svačinu mlékem a než mne z klidu a pohody vyrušil řev startujících motorek, uvědomil jsem si tíživost náhle přivolaného problému.

To, že se nejlépe dá odskočit v lese, je nesmysl, možná by teď pasovalo přísloví, že se smůla lepí jak hovno na paty, ale víte, co jsem o přísloví pravil zpočátku a tak mne bolest břicha způsobená silnou vrstvou másla, mléka a rumu, kterého jsem si v radostném tichu požehnaně přihnul /ještě než se rozezněly motory pětistovek/, přivodila neodkladné nutkání. Když je nutkání neodkladné, je vám jedno, že někdo může jít kolem, nebo že jste přidřepli v ostružinách a vaše prdel pak bude připomínat obličej indiánského bojovníka pomalovaného červenými barvami před závěrečnou bitvou, ale prostě jsem musíte. V nepohodlné pozici zapřen o mladou olši konal jsem potřebu sledujíce defilé rodinky s malým dítětem. 
„Tatínku,“ zeptal se asi pětiletý capart pobaveně se tvářícího muže v mém věku, „co to ten pán dělá?“
„Sedí a rozjímá,“ řekl a pohladil dítě po vlasech, zatímco se mi upřeně do očí dívala jeho pohoršeně se tvářící žena. Napadlo mne, že s nimi začnu komunikovat ve stylu „Ostružiny už jsou zralé, pojďte si nasbírat taky!“ nebo „Já jsem velký hříbek!“, ale tento nápad jsem velmi záhy zavrhnul.

Po skončení tohoto trapného intermezza pokračoval jsem cestou lesem, ale byl jsem znechucen a to ze dvou důvodů. Tím prvním byl, že v lese bylo takové sucho, že nebylo možné najít jedinou houbu a druhým, že jsem šlápl na větev a poranil si pravou patu tak, že jsem se stal regulérním pajdalem.

Belhaje, v kabele toliko jednu houbu, došel jsem k rozcestí. Věděl jsem, že pokud chci dojít do Žebětína, musím se držet žlutého značení. Tři metry široká cesta byla ohraničena půlmetrovým valem po obou stranách. Po levé straně jsem měl jehličnatý les, po pravé doubí. Každou chvilku jsem si přihnul rumu. Bolela mne už i levá pata, žaludek na vodě. S představou, že Hanka doma rozestlala 16 archů /musí to být, Hani, dělitelné čtyřmi/ bílých papírů, na sušení a já měl v modré tašce pouze jednu houbu, a to bedlu, jíž jsem si stejně chtěl usmažit, začal jsem propadat skepsi. Sušit budeme akorát tak hubu. Motorky v tu dobu na okruhu řvaly již naplno. KURVA! Ještě že jdu po žluté.

Nález suchohřiba mne na dvacet vteřin zlepšil náladu do té doby, než jsem si při ohnutí všimnul, že mám paty od exkrementu. „Prase!“ zařval jsem a můj výkřik zmizel v rachotu strojů trénujících na Masarykově okruhu.

Po dvacetiminutách jsem dorazil na rozcestí. Vlevo ležely klády mohutných poražených smrků. Žluté značení představující bezpečnou cestu do Žebětína jsem nikde neviděl. Rozcestí ústilo do třech menších cest. Chvilku jsem bezmyšlenkovitě počítal klády /bylo jich třicet dva, sakra, mohli jednu přihodit/ a hledal, jestli na některé z nich není značení. Nebylo.

A právě tehdy jsem si řekl, že použiji pravidlo ZLATÉ STŘEDNÍ CESTY. Přešel jsem silnici a vydal se prostřední cestou směrem ke svému cíli. Zhruba po sto metrech cesta začala nabírat překvapivé klesání, přitom se ještě zužovala. Kameny ve vyschlém korytě mi podkluzovaly pod nohama a několikrát jsem nebezpečně škobrtl. Nadávky tentokrát přehlušovaly vzdalující se hluk motocyklů. Po dalších pěti minutách se to stalo. Rokle po levé straně se jevila poměrně bezpečná a tak jsem si stoupl na kraj cesty, neboť tam kameny, po nichž jsem stále klouzal, nebyly. Byla tam však poměrně křehká krajnice a tak jsem po chvilce balancování, kdy jsem si pomáhal udržet stabilitu větví vzrostlého dubu /bohužel suchou/ i s utrženou krajnicí a klackem v ruce, letěl po hubě do rokle. Víte, že jsem si v ten moment připadal jako sáňkař na olympiádě? On také letí plnou rychlosti hubou dopředu a neví, co ho čeká. Můj naturel je však tak přátelský a nadto srším humorem, že se nebojím smát i sám sobě a tak po dvaceti metrech jsem se zastavil, vyplival větvičky, které rozšířily má ústa do bohatýrského úsměvu a začal se šplhat zpět na „ZLATOU STŘEDNÍ CESTU“, která mne záhy dovedla na tu správnou, tedy pravou. Ještě, že to nebyla ta vlevo. To bych pak měl výčitky, že jsem si ulevoval slovy „komunisti zasraní!“

Po tomto martyriu jsem došel v pořádku na zastávku, odkud mne autobus č. 52 odvezl na Mendlovo náměstí, z něhož jsem to měl 222 metrů domů. Usmál jsem se, přidal 111 a přeříkával si stále dokola tři sta třicet tři stříbrných stříkaček.................Náhodou to byl povedenej den.