Květiny s ní chodily
V tom šeru jí hlavou pluly vzpomínky na mihotavé obrázky Marilyn na ploše TV. Dokumenty hvězd měla moc ráda. Po dvou deci svařáku se dostala do stavu obluzenosti, vypnula televizi a začala pochodovat po svém bytě sem a tam. Venku tma, ale výbojky osvětlovaly obrysy květin na oknech. Jak se pohybovala, květiny chodily s ní sem a tam, pokaždé jiná. Jejich tmavé obrysy by jiného vylekaly, ale ji ne. Byly to její tisíckrát ve dnech spatřené kamarádky, zalévané a chtěné, cítěné, Staly se teď jedinými svědky jejího pochodu.
Ta večerní chvíle stejně jak byla zamlžená, nepostrádala střízlivost, ba dokonce ji ještě zostřovala (milovala ten stav vypité střízlivosti), vzbuzoval v ní vzpomínky. A ten náraz byl ošklivý - hodil ji do chvíle přesně dané, kdy ON řekl: " Je ti jasný, že se ti můžu vrátit jako popel?" Ten odjezd do špitálu jí pochoduje jako bizardní kino hlavou každou chvíli od ledna, kdy umřel.
To jak nechtěl do špitálu odjet, pak když nebylo zbytí, chtěl naposledy trochu kávy a Lexaurin. Musela ho celého obléct a vést ho po těch sedmi schodech. Co schod, to utrpení závrati. Když byl v taxíku, už byli oba klidnější, ale jenom na povrchu. Uvnitř už bydlela tragedie. "Hele, TIRÁK", a "proč brečíš" byly na dlouhou dobu posledními dialogy. Ve špitálu, když už ležel na pojízdném lehátku a vezli ho na JIPku, políbila ho a ten polibek zněl jako rozsudek smrti.
Dnes dopoledne, když vařila, hráli na HIT rádiu Brno tak krásné melodie, že se jí draly slzy do očí, i když to bude už rok, co umřel. Byla sama a tak moc by si přála, aby se jí jen letmo dotknul nebo aby zacítila vůni jeho čisté kůže (ten paradox, že ona zrovna nemá čich kvůli Covidu - vždycky je to tak naschvál). Ale nestalo se vůbec nic. Ani se nic nepohnulo, žádný zvuk, jen tlukot jejího srdce a jeho urna v rohu na skříňce, jak se kdysi domluvili.
