Jak jsme šli v noci na kožní (napsala Hana)
Myslíte si, že Tom byl laskavý a milý člověk, že? To jistě byl, ale měl taky svoje mouchy. Jedny z těch jeho největších masařek byly: provokatérství a prchlivost. Nikdo mu nemohl vzít jeho kulinářské dovednosti, inteligenci, umělecké sklony ani obrovský smysl pro humor. Ale většího provokatéra jsem v životě nepoznala. Dovedl člověka vytočit doběla!
Jednou navečer po jeho obzvlášť mistrovském provokatérském kousku jsme se klasicky štěkli a můj dojem z toho byl, že jestli okamžitě nezmizím z bytu, který spolu sdílíme, tak na něm spáchám trestný čin. Protože jsem nechtěla bloumat po nočním Brně, natož po večerních podnicích, rozhodla jsem se přespat ve svém osobním voze značky Fiat Punto. Parkoval jen 50m za rohem.
Popadla jsem tedy klíč od auta a vyběhla z bytu, prásknuv za sebou notně dveřmi. Doma jsem zanechala s Tomem svého dospělého syna, protože ti dva spolu byli zrovna v pohodě. Bylo to v létě, nebyla mi tedy zima, když jsem se uvelebila v lůžkové úpravě auta. Netušila jsem ale, že Tom nabyl stejného pocitu, že přes noc nevydrží v bytě. Sbalil si karimatku a vydal se do sklepa, kde se uložil ke spánku v uličce mezi kójemi. Zřejmě si myslel, že se za chvíli vrátím domů a potřeboval vyjádřit svoji vzpouru.
Trvalo mi docela dlouho, než jsem v autě usnula. Byl to pro mě nezvyk a hlavou mi stále probíhaly vzpomínky na náš konflikt. O půl druhé v noci mě probudilo zvonění mobilu. Byl to můj syn, který mi vyděšeným hlasem sděloval, že Tomovi je hrozně špatně a že se mu po celém těle vyrazila podivná vyrážka. Mám se prý hned vrátit domů, že mě o to prosí!
V tu chvíli byl samozřejmě nějaký konflikt okamžitě zapomenut a já běžela pomoci své lásce! V minutě jsem byla doma a našla Tomáše před zrcadlem v předsíni, jak si prohlíží svoje mohutné odhalené tělo."Haninko, mám strašnou vyrážku a je mi blbě" vypadlo z něj, jakoby se předtím nic nestalo. S úžasem jsem na něj zírala. Opravdu po celém těle měl - věřte mi, že nekecám, a syn je toho svědkem - doslova krokodýlí kůži! Měl kresbu na pokožce ve tvaru malých nepravidelných obrazců, která byla v liniích lehce propadlá. Nic podobného jsem v životě neviděla. Jenže co teď s tím, v noci?
Na internetu jsem našla, že v nemocnici u sv. Anny, která se nachází asi 700 m od našeho bytu, existuje na kožním oddělení noční pohotovost. Protože vyrážka nemizela, rozhodli jsme se tam spolu vydat. Zajímavé je, jak takováto příhoda dokáže okamžitě mezi dvěma lidmi vymazat veškeré napětí a navodit láskyplnou atmosféru.
Zjistili jsme ale, že spodní vchod nemocnice, který je nám nejblíž, je v noci zavřený. Museli jsme obejít celý areál nemocnice a středem areálu se vracet směrem zpátky. V noční tmě jsme jen obtížně našli tu správnou budovu (sv. Anna je šílený labyrint) a opravdu jsme došli k tabulce noční pohotovosti, která měla fungovat od 19 hodin do 7 hodin ráno. Byly 2 hodiny v noci, tedy správný čas - a tak jsme zazvonili. Nic se ale nedělo. Počkali jsme pár minut a znovu zazvonili. Mezitím si Tomáš každou chvíli vyhrnoval tričko a chtěl po mě, ať posoudím, jestli se mu vyrážka lepší, anebo ne. Ale byla stejná a jemu také nebylo příliš dobře. Když jsme čekali přede dveřmi pohotovosti asi čtvrt hodiny a ani bušení na dveře nevyvolalo žádnou odezvu, rozhodli jsme se vrátit domů.
V půli cesty nočním areálem najednou proti nám jela na kole osoba celá v bílém, připomínající bílého ptáka v letu, jak za ní vlál bílý plášť. Kolo mělo vepředu nákupní vozík a v něm ležel malý balíček. "To je von!" "Ten co má mít pohotovost, jel si pro svačinu!" zlostně mi šeptnul Tom a já už viděla představu, jak se opět vracíme na kožní. "Tak se tam vrátíme, Tome?" ptala jsem se trochu znechuceně, protože druhý den ráno jsem měla brzy vstávat a jít do práce. Bylo půl třetí ráno.
"Já už na to seru, jdeme domů!" zněla odpověď. Tak jsme se šourali nočním Brnem domů, zavěšeni do sebe jako milenci. Muselo mu být určitě špatně, protože když jsme míjeli noční non-stop bar, nijak ho nelákal a chtěl být co nejdřív doma.
¨ "Haninko,mám úzkosti, pojď si ke mně lehnout a obejmi mě, prosím!" zaškemral Tomáš a já neprotestovala a přitulila se k němu. Zhluboka si oddechl a okamžitě usnul. Když jsme se ráno vzbudili, nebyla po vyrážce ani stopa. Dodnes nevím, co vyrážku mohlo vyvolat - buďto byla psychosomatického původu, když jsem po hádce zmizela v noci a neobjevovala se, anebo ve sklepě deratizátoři mohli zanechat nějaké chemikálie, které vše způsobily. Každopádně na tuhle noc do smrti nezapomenu, zaujímá čestné postavení v seznamu exotických zážitků mého života.
