Album Hanky a Toma

Miluji brambory a nebojím se tmy! K tomuto zjištění jsem došel ve svých pouhých osmi letech.
„Čistil sis zuby, dobytku?“ Nebylo nad laskavou večerní otázku mého otce.
Zatvářil jsem se zkroušeně. „Já jsem, tati zapomněl!“ A průser byl a světě.
„Vem si tepláky, svetr a pojď se mnou!“
Jak víte ve sklepě je tma, ale nebyla tam extra velká zima. Jo a nebojím se také myší.
„Tati, prosím tě, nezavírej mě tam.“ Osmileté dítě může přeci plakat a žadonit, proti tomu nikdo nic nenamítne, zvláště, když jsem musel strávit noc ve sklepě.
„Sklapni, aspoň si to příště budeš pamatovat.“

Mimo to, že jsem více dbal na dentální hygienu, přestal jsem se bát tmy, myší a začal milovat brambory. Ty jediné mi dělaly společnice v malém sklepě plném tmy a myší. Když má bramborák křupavou kůrčičku, dotknete se Nirvány.
„Ustel si tady!“ ukázal otec a hodil po mně pytel od brambor. Prázdný, pochopitelně. Takový tyran zase nebyl. „Ráno si pro tebe přídu,“ oznámil, zhasl, zamkl, usmál se a odešel se dívat s matkou na oblíbený večerní program. Šest ran do klobouku!
Otec ve sklepě zhotovil pryčny, podobné měli vězni v koncentračních táborech a já měl to štěstí, že jsem dostal šanci ležet na té prostřední, kde již trůnily dva metráky brambor. Miluji jejich zemitou vůni, stokrát jsem usínal s myšlenkou, jak voní po černé zemi a jejich hrubost a jadrnost mi připadala nekonečně laskavá jak samotný vesmír, který jsem nemohl spatřit, nebť jsem byl ve tmě!
Tma byla mým přítelem.

„Miko,“ chytil jsem záhlavec, „na co zase myslíš a proč nesleduješ výuku?“ Z toku nočních myšlenek mě vyrušila facka soudruha Švece. Ve třetí třídě to lítalo. Švec byl starý komunista, učitel češtiny a každou druhou hodinu se chlubil, že opisoval od Jiřího Wokera. Studoval s ním údajně v Prostějově gymnázium. Bylo nám to jedno.
„Tak na co zase myslíš?“
„Na brambory,“ odpověděl jsem pravdivě a třída se otřásla v základech explozí smíchu.
Byl jsem velmi průměrný žák a v očích učitele Švece velký podvodník.
Dostal jsem štylec. „Zrovna Mika, milí žáci, kazí váš průměr známek v českém jazyce.“ Zamával rukou se štosem papírů. „Teď vám rozdám oznámkované slohové práce na téma Oblíbená řeka. Většina z vás máte jedničku, někteří dvojku, Kubela trojku a jediný, kdo má za pět, je Mika!“
Tradičně jsem vždy dostával čtyřku a pětku, „protože až přestane opisovat a začne myslet svou hlavou, tak dostane možná i lepší známku.“

Švec byl neúprosný a mě čekala zase noc ve sklepě. Špatné známky byly důvodem k tomu, abych dělal společníka bramborám. Tohle mi nevadilo. Vadila mně jiná věc a to křivda. Křivdu nevymažete ze srdce ani po třiceti letech.
„Tak kdepak jsi to vyštrachal, Miko?“ zeptal se posměšně. „Žáci, přečtu vám část práce vašeho osmiletého spolužáka..“ Neopomněl dodat akcent na slovo osmiletého.
„Ale já nic nevyštrachal.“ Pokynem ruky mě umlčel a začal číst. 
„...v meandru nad řekou, do níž se noří slunce a koupe se ve vlnách již zkrocené Sázavy, kde zrcadlí se torzo zříceného hradu pamatujícího palcát Jiříka z Poděbrad...“
Hodil mi k nohám mou slohovou práci. Papír houpavě doplul k mým modrým bačkorám. Práce byla označena velkou červenou pětkou. „Tak kdes to opsal?“
„Nikde, prostě jsem to tak napsal, jak jsem to cítil.“
„Pohádky budeme probírat příště, teď nás nelakuj!“
Dostal jsem další štylec. „Mazat se s tebou nebudu, dej mi žákovskou. Každý pochopí, že osmileté dítě nemůže být schopné něco takového napsat, to nedokázal ani Wolker!“ Ten aby tu nechyběl.
V žákovské knížce pak stálo. PODVÁDÍ A LŽE PŘI HODINÁCH ČESKÉHO JAZYKA.

Je pochopitelné, že si mě otec podal. Vytáhl pásek ze soli, neboť byl sečtělým mužem (hodně četl stejně jako já), který věděl, že právě páskem naloženým v solném láku to bude opravdu hodně bolet.
„Tak kdes to opsal, šmejde?“ šel hned k věci a neopomenul na svou verbální laskavost.
Dovolil jsem si něco neuvěřitelného. Oponovat. „Ale já to neopsal, tati, přeci víš, že o Sázavě čtu a na Zbořený Kostelec chodíme opékat buřty. Prostě jsem to napsal, jak jsem to cítil.“
„Zase lžeš!“

Jo a nemám rád lamy. To vám musím napsat. Protože plivou a připomínají mi mého otce. Pokaždé, když mě zbil opaskem naloženým v soli, několikrát na mě plivl. Mám rád brambory, tmu, ale nesnáším lamy. Jo a taky svýho otce.
Pak jsem si stáhl kalhoty, lehl na břicho, dal si ruce na ledviny (několikrát se mi stalo, že jsem močil krev, tak jsem se učil předejít vážnějšímu zranění) a čekal jsem než otec dokouká svůj oblíbený pořad v televizi a pak přišel a seřezal mě. Měl sílu, to vám povídám a nešetřil mě. Já na bolest nemyslel. Přemýšlel jsem nad tím, jak musela ta bitva o hrad Zbořený Kostelec v roce 1467 vypadat a těšil jsem se, až zase uvidím jeho odraz v mé milované Sázavě...