Billa, Kajot Aréna (napsal Tom)
Je před osmou hodinou ranní a já vycházím z domova směrem k Rondu /Kojot aréně/, v jehož suterénu se nachází obchodní dům Billa. Cestou míhám děcka jdoucí v protisměrnu a klestím si cestu do obchodu. Postávající žebráci somrující o drobné a popíjející levné pivo jsou jakousi tušenou overturou věcí nastavších. Schodiště k Bille je uzavřené a označené červenobílou páskou. Na schodech klečí muž nanášející jakýsi podivný beton na schůdky. Všichni nakupující obcházejí uzavřený prostor boční cestou a v nastalém zmatku se sráží s lidmi, kteří toutéž cestou vycházejí z obchodu. Míjím ceduli: OMLUVTE PROSÍM STÍŽENÉ PODMÍNKY PŘI VSTUPU DO OBCHODU.
Pán, který se dere proti proudu těsně za mnou a je o hlavu větší, si nevšimne výšky cedule a trefí se do ní přímo čelem. Zatímco vnímám jakési italské individuum, které na mne civí s prstem zdvihlým nad hlavu na velkém plakátu v prostoru vchodu do obchodu, postrkuje mne starší pán vozíkem dopředu, přičemž mi najíždí na achilovy paty, což je velmi bolestné. Giuseppe slibuje zboží kvality, o němž si všichni účastníci lidského panoptika nechají snít a já postupuji, hledaje malý košík, neboť než jsem stihl vytáhnout pětikorunu, byl jsem daven vtlačen do útrob obchodu. Sleduji prodavačku, která rovná čokolády do regálů. Na zádech má nápis: JSME TADY PRO VÁS! Docela jí to sluší, když jí osloví starší paní. „Prosím vás, co stojí ta Milka?“ táže se nesměle. Prodavačka se ani neotočí a odsekne. „Neumíte číst? Tam jsou cenovky!“ Stará paní je zaražená. „Zapomněla jsem si brýle!“ „Jo, tak to se pro ně budete muset vrátit!“ řekne. „Dvacet tři devadesát!“ houknu do ucha babičce, která ani není zaskočena jednáním pracovnice Billy a tlačen kordónem většinou postarších lidí se posunuji ke koblihám v akci za čtyři padesát. Koblihy tam nejsou.
Vzpomenu si na PRVNÍ nápis nad pokladnou: POKUD AVIZOVANÉ ZBOŽÍ V AKCI NEBUDE NA PULTU, DOSTANETE DRUHÝ KUS ZDARMA! „Promiňte, prosím,“ obrátil jsem se na zevlující prodavačku s identickým trikem deklamujícím pomoc, „máte koblihy?“ Potetovaná slečna se na mě podívala jako bych po ní chtěl pětikorunu a řekla: „Nevidíte, že tu nejsou, máte snad oči, ještě nepřišly!“ „Děkuji,“ odtušil jsem a říkal si, proč ta trika vlastně nosí. Podobná mají v Albertu, tam nosí nápis JAK VÁM MOHU POMOCI a obraz je vcelku podobný. Vrátil jsem se pro karlovarské sušenky v akci za čtrnáct devadesát . „Deset korun sleva, super!“ říkám si a stoupnu si do patnáctimetrové fronty. Z nudy si čtu DRUHÝ nápis nad pokladnou /jsou tam celkem čtyři/ POKUD BUDE PŘED VÁMI VÍCE JAK PĚT NAKUPUJÍCÍCH A NEBUDOU OBSAZENY VŠECHNY POKLADNY, OBDRŽÍTE OD NÁS KUPON ZDARMA. Byl jsem sedmnáctý a sledoval pomalý posun fronty ústící k pokladně, za níž seděla obtloustlá žena svačící chléb se salámem. Zbylé tři pokladny byly prázdné. Třetí cedule vybízí k tomu, že POKUD NEBUDETE SPOKOJENI S KVALITOU ZBOŽÍ, MŮŽETE JEJ VRÁTIT BEZ UDÁNÍ DŮVODU.
Po dvaceti minutách jsem se dostal ke kase. Martina Š., to měla na cedulce, dojídala druhý chleba. „Billa karta je?“ zeptala se znuděně. „Zapomněl jsem jí doma,“ odpověděl jsem jí. „Ale to si musíte brát sebou, takhle vám je k ničemu!“ upadl jí drobek na čtecí zařízení. Odhodlal jsem se vyzkoušet, zda garantující cedule platí. „Chci jen požádat o ten kupon, byl jsem sedmnáctý!“ Paní se po mě nechápavě podívala. „Dvacet pět!“ vychrlila na mě. „Jakej kupon myslíte?“ Dav za mnou začal být nervózní. „Ten, který nabízíte, pokud budu víc jak pátý ve frontě!“ opáčil jsem sledujíce nevoli šumícího davu. „Nejdřív zaplaťte a pak se obraťte na vedoucí. Dvacet pět.“ „Promiňte, ale ty sušenky jsou v akci za čtrnáct devadesát.“ Prodavačka se zakabonila. „Jenže úterkem končí akce, takže je středa a platí stará cena. To byste měl vědět, když tu nakupujete. Nesundali jsme ještě staré cenovky.“ Vzala mikrofon a zahlásila: „Prosím vedoucí na pokladnu číslo jedna.“ Odložila mikrofon. „Prostě akce platila do včerejška, zaplaťte nebo to tu nechte.“ Nechal jsem tam zboží ležet a čekal na vedoucí, abych se jí zeptal na kupon.
„Jitko, je tu další potížista,“ sdělila Martina.Š od pokladny Marii T., přicházející třicátnici, malé, blonďaté, obtloustlé a znuděně se tvářící. „Já ho vyřídím. Tak co máte za problém?“ zeptala se. Triko s nápisem JSME TADY PRO VÁS jí bylo těsné. „Stál jsem ve frontě sedmnáctý, čekal dvacet minut, tak si nárokuji kupon, který anoncujete v případě nesplnění podmínek, jež jsou uvedeny na ceduli,“ sdělil jsem jí. „Ochranka!“ zakvičela a civěla pohrdavě na mě. „Zkontrolujte, jestli pán nemá nějaké nezaplacené zboží z našeho obchodu ve své tašce.“ Přiběhl chlápek s čelenkou na hlavě, který korzoval předtím po obchodě. „Mohu nahlédnout do vaší tašky?“ zeptal se a mrkl spiklenecky na Marii T. Ta mu mrknutí opětovala. „Nemůžete, ale zavolejte policii, rád tu počkám.“ Oba na mě chvíli zaraženě koukali vyměňujíce si pohledy. „Budete je volat, nebo dostanu ten kupon?“ zeptal jsem se. Paní vedoucí odešla, za pět minut se vrátila a držela v ruce 25 korunový poukaz na nákup v Bille. „Tady to máte a běžte, prosím vás.“
Vrazila mi do ruky kus papíru a já jsem sledoval zraky ostatních čekajících ve frontě a cítil jsem, že se na mě dívají jako na zloděje. Celou cestou z Kojot arény jsem v duchu vyl a ptal se, jestli mi to za to stálo, ale když dopisuji tyto poslední řádky, říkám si. ANO!