Fotka (napsal Tom)
TU FOTKU JSEM TAM DÁT PROSTĚ MUSEL. Chtěl jsem původně použít fotografii, která nebude skrývat vůbec nic a kde se kontury těla budou promítat do nejzazších záhybů, budou křiklavé a žalující. Nakonec jsem volil variantu v trenýrkách. Vyfotil jsem se samospouští u zrcadla, když všichni spali. Vzal jsem si červené trencle a schválně nezatahoval břicho. Vyfotil jsem se na váze tak, aby váha byla na fotografii vidět. Váha je můj velký nepřítel. Nikdy nebyla mým přítelem a je jedinou věcí, kterou, když hledám, vždy spolehlivě najdu. Přitom není velká a když se vážím, většinou mi přečnívají paty, či špičky, vždy však v můj prospěch tak, abych vážil co nejméně. Pochopitelně, že jeden fígl nestačí. Těch fíglů je mnohem víc. Vážím se na šikmé ploše, opírám se o zeď, den nepiji, vždy tuto proceduru absolvuji po ranní stolici a když si stoupnu, úplně vydechnu, ale to jsou jen pomocné prvky, ten hlavní je malé, nenápadné, přátelské a špatně viditelné kolečko, které dokáže s mým tělem dělat hubnoucí divy. Je umístněné ve spodní části váhy a dá se jím otáčet. Je to opravdu sympatický pomocník. Když jsem začal otáčet kolečkem pokaždé, co jsem stoupnul na váhu, už jsem nevydržel. „Jsi podvodník!“ řekl jsem koukaje do zrcadla a za deset minut po onom výroku, o němž jsem se domníval, že by mohl být slavným alespoň v rámci rodiny, byla fotka na světě. Pochopitelně, že to nebyl žádný Saudek, i když rámcově podobné rysy by dobrý pozorovatel poznal, ale fotka byla ostrá a na dveřích bílé ledničky se vyjímala dostatečně hrůzně. Začínám hubnout.
Začínám hubnout...ehm. Ta slova nezněla zrovna nějak odvázaně, spíše jako když panic přešlapuje před vchodem do bordelu, ta slova jsem šeptal proti zrcadlu a dechem jsem zamžil sklo. Byla zima a zářivka v předsíni skomírala mihotavým světlem. Pohotově jsem do orosené části napsal 125. Ne, nekoukal jsem na motorky GP nižší kubatury, jak by si mohl čtenář myslet, ani jsem nepsal věk nejstaršího žijícího člověka na této planetě, jednoduše jsem napsal svou váhu v kilogramech. NEŽERU! Tak je to lepší. To už jsou slova do pranice a začnu posilováním. Přistoupil jsem k ledničce, kde se skvěla má nechutná fotka. Tlustý, ohavný, chlupatý, plešatý, ošklivý, tučný, vyžraný, líný, nenasytný, zhovadilý chlap v červených trenýrkách. Ani na spartakiádu by mne nevzali. Takové vyžrané prase. Hnus, velebnosti. Chytl jsem dvířka ledničky a otevřel je mocným tahem. Naštěstí tam nebylo nic. Zase jsem ji zavřel a pak otevřel. Podíval se tam a přeci jen viděl kečup. Kečup je kalorický. Opět jsem zavřel dvířka a znovu otevřel. Kyselé houby nejsou špatné a nemají žádnou výživovou hodnotu. Obsahují ale cukr. Otevřít. Zavřít. Otevřít. Zavřít.... Začal jsem si opakovat: „Miko, jsi vyžrané prase,“ a střídavě jsem otvíral a zavíral ledničku, pořád dokola, chvilku levou rukou a chvilku pravou rukou. Není nad posilování. Z ložnice vyšla Hana. „Jsi magor? Co to děláš?“ zeptala se. „Posiluju a hubnu,“ odpověděl jsem a nepřestával mávat dveřmi ledničky sem a tam. „Nedělej kravál a běž spát,“ zívla, „mám těch tvých šaškáren dost, ráno si posiluj jak chceš, ale jsou teprve tři hodiny!“ Myšlenky na hubnutí mne stíhají především v noci, to je pravda, protože nejvíc žeru večer. Koukl jsem na hodiny. Bylo čtvrt na čtyři. Zavřel jsem dveře ledničky.
Měla pochopitelně pravdu. Šel jsem spát a když jsem zavřel oči, cítil jsem v břiše jakési svíravé nutkání hladu, drobné, opravdu nepatrné, marginální. Usínal jsem s hrdostí, že jsem odolal svým živočišným svodům a i když nade mnou létali ve snu pečení holubi, jež doprovázela letka bramborových knedlíků a pršelo přitom zelí, na němž se skvěla opečená cibulka, usnul jsem pevně, s nezlomnou vírou v lepší přístup ke své životosprávě. Ráno jsem vstal brzy. Spal jsem jen dvě hladové hodiny, podíval se na svou fotku, do spodní části jsem připsal modrou fixou 125, oblékl si tepláky, bundu a kulicha a vyběhl ven. Ponořil jsem se do ticha pomalu se probouzejícího Brna. Venku korzovali pouze pejskaři. Udělal jsem dřep a prasklo mi v koleni. Strašně jsem zařval a chvíli poskakoval po zdravé noze. Slušný začátek rozvičky, pomyslel jsem si a pak se rozběhl. No, rozběhl, doma mi říkají, že jsem velký pohádkář a pravda je, že i Hans Christian Andersen by se nestyděl můj pohyb nazvat během, možná by použil i odvážný klus, ale snahu musel v ten okamžik ocenit každý. Tedy dal jsem se do pohybu. Myslel jsem na Stevensona a jeho legendární vynález, od huby mi šla pára a starší paní s pejskem, která prošla kolem mě, uznale pokývala hlavou nad mými eskamotérskými kousky, zatímco její čokl zuřivě štěkal. Uběhl jsem třicet metrů.
V tom obchůdku, před nímž jsem se zastavil a začal odpočívat v předklonu zvěstujícím kolaps /představoval jsem si sportovce, jak po maratonu přetne cílovou pásku a padesát tisíc lidí mu freneticky potleskem vzdává hold/, prodávali výborné koblihy. Byly ještě teplé. Káva a jeden koblížek. Neslazená, pochopitelně. To by byla odměna přiměřená mému úsilí. „Šest koblih,“ objednal jsem si u paní prodavačky, která si mě podezřele prohlížela. Asi přemýšlela, zda má zavolat záchranku. Byl jsem na pokraji zhroucení. To kafe si osladím. Paní mi zabalila snídani a já se šoural zpátky domů. Měl jsem neskutečný hlad. Prošel jsem kolem ledničky a ani jsem nerozsvěcel. Udělal si bílou kávu, osladil třemi lžičkami třtinového cukru, na koblížky si dal kopeček šlehačky ve spreji a nastrouhal navrch trochu čokolády. Do kávy jsem přilil třicetiprocentní smetanu a nalil velkého panáka rumu. Všichni ještě spali. Ještě než jsem začal jíst, rozsvítil jsem přeci jen v předsíni, kde máme tu tlustou, bílou krávu a strhl toho celkem sympatického a dobře vypadajícího kluka ze dveří. Nebude tam tak trapně nalepený jen ve spodním prádle i když mu to docela sluší. Ta váha stejně blbě váží a ty faldy nejsou zdaleka tak strašné. Vypadá mužně. Sakra, jsem kus chlapa ne? Káva se rozvoněla kuchyní a koblížky mne ponoukaly k úsměvu. Zmuchlal jsem dehonestující foto a hodil ho do koše. Dobrou chuť a krásné ráno...