Jmenuji se Schumacherová (napsal Tom)
Dnes ráno jsem jel do Benešova stopem. Je to deset kilometrů a vzhledem k tomu, že odjezdy autobusů se jaksi minuly s mojí potřebou, využil jsem, ač nerad, autostopu.
Svět je plný agresivních řidičů a řidiček, o nichž netušíš, jaké deviace se v nich mohou skrývat. Většinou mě nikdy nikdo nesveze a když ano, z devadesáti procent se jedná o ženy, které nemohou přehlédnout můj mužný vzhled a příjemné charisma ani z jedoucího automobilu.
Zarostlý, ostříhán do hola, (včera mne dvakrát legitimovala zřejmě kvůli mému vzhledu hlídka), mávnul jsem na první auto a připravil jsem sí neopakovatelný zážitek, z něhož se budu ve svých snech vzpamatovávat velmi dlouho. Zastavilo mi první auto, zcela těžko jsem mohl identifikovat značku vozu, ale soudě dle interiéru, jednalo se o starší monopost F 1.
Žena, která v monopostu seděla, se na mě usmála, mohlo jí být kolem padesáti, a po chvíli to odpálila z nula na sto. Během tří vteřin jsem si hrůzou uvědomil, že sedím v "létající rakvi", jak moderátoři s oblibou nazývali auta ze sedmdesátých let, v nichž umírali piloti F jedniček.
"Jmenuji se Schumacherová", prohodila jen tak mimochodem, když jsme se dvoustovkou valili obcí Bukovany, "s tím závodníkem nemám vůbec nic společného", dodala a věnovala se řízení. Upřímně řečeno jsem o tom pochyboval. Až na drobné nedostatky v pravidlech silničního provozu (například ignoraci hlavní silnice, nedání přednosti, nezastavení na červenou atp.) jsem hodnotil její umění tou nejvyšší možnou známkou.
Ostatně není se čemu divit - když jde člověku o život, je schopen nalhat si leccos. Žiji, tedy jsem - dovolím si parafrázovat Descartovu myšlenku na závěr mého povídání.