Na houby! (napsal Tom)
I.
Tak já vám to povim, jak moc jsem samolibej. Ráno v šest jsem vstal a samolibě se tlemil do zrcadla. Můj neoholenej ksicht na mě civěl jak oparem zakrytej měsíc při úplňku a já věděl, že jim to dneska nandám.
Vlastně jsem jim to nandal i včera, ale oni mi nevěřili. S modrou plátěnou taškou jsem vyrazil do lesa. Neměl jsem šajnu, jestli něco najdu. Prostě jsem chtěl valit do přírody na svý místo, zdolat ten podělanej kopec aniž bych se moc zadejchal a pak hledat ty zatracený malý voňavý hajzly. Bejt v okovech přírody, jak by řek básník, nechat se vokousat od mravenců a klíšťat, chaotickými pohyby odhánět sršně a vosy, šlapat na větve, který pak vystřelej proti holeni a s krvavym šrámem táhnout jak válečnej veterán domů, to jsem všechno chtěl, ale hlavně jsem chtěl vidět ten sametovej klobouk /oni se ty kurvy uměj schovávat/, pak se ohnout, i když mě šíleně bolej záda, vykroutit pomalu tlustou a tvrdou nohu, protože jsem doufal, že nebude červivej, přivonět si, vytáhnout flašku vodky, kterou jsem si sebou vzal, zapít první slastnej okamžik nálezu a bejt v ten moment naprosto šťastnej.
Tak přesně jsem jim to nandal. Jenže voni mi nevěřili. Když jsem jim to pak všechno vyprávěl v hospodě, jen se mi smáli. „Teď ještě tu vo Šípkový Růžence,“ řikali a já byl nasranej, protože jsem těch sto hřibů donesl domů v tašce, z něčeho udělal smaženici, pak dal něco do mrazáku, malý hřiby jsem zavařil do octa, něco si nechal na matesy /to se nakládaj povařené houby s kořením do oleje a pořádně se vosolej/ a neměl jsem nic, než pár fotek hub z mobilu. Hrdě jsem se chlubil tim, jak jsem cvaknul třicetidekovýho hřiba, abych pak slyšel: „To je z loňska, nás nevošulíš, šprýmaři!“ Prostě mi nikdo nevěřil.
A v trafice to samý. „Pane, to řikejte někomu jinýmu, že rostou, tady ani ťuk!“ klep se na čelo trafikant s berlemi. Nevěřili mi to v bufetu, ani ve frontě u řezníka: „To byste byl jedinej Brňák, kterej něco našel. Může toho gothaje být o deset deka víc?“ „Nejsem Brňák, ale z Prahy, nechte to!“ odvětil jsem popuzeně. Tak jsem jim to prostě musel nandat.
II.
Vstal jsem dneska v šest hodin ráno, to abych si stihl koupit jízdenku, ale neřeknu vám kam, protože byste mi to vysbírali, vy houboví bezvěrci. Tentokrát jsem čenčnul plátěnou tašku za velkej koš. Cestou na nádraží se mi smáli, kam že to jdu. Povídám na švestky a záhadně se usmívám i když si kupuju svačinu U Havelků na nádraží /další neznabozi/. „Dejte mi deset deka anglický a dva rohlíky, prosím,“ nezapomínám na slušný vychování.
Pani za putem se smála a děla: „Kam s tim košíkem, mládenče, na houby, na houby?“ Zaplatil jsem a řekl. „No jasně, paní včera jsem jich našel sto!“ Všichni se pak začali smát a kroutili hlavami a já si připadal jak ten bičovanej, kterýho táhnou městem. „Tak to se pak přiďte pochlubit, to se rádi podiváme,“ dodala a nacpala si kolečko šunky do pusy.
A pak jsem si sedl do vlaku, otevřel lahvový pivo, poslech si týpka sedícího po mý pravý ruce, že je hrozný sucho a že houby nerostou, dal si na housku čtyři plátky anglický a sundal tu kůži, která se nedá sežvejkat. Když mi průvodčí štípala jízdenku, zvedla okázale obočí /to když viděla ten můj monstrózní košík/. „Zastávka je na znamení, nezapomeňte si zmáčknout tlačítko,“ pověděla mi a pak se smála pod fousy zřetelně rašícími nad horním rtem stejně jako chlapíkovi vedle mě.
Já však věděl svý! Včera jsem jich našel sto, najdu i dneska, nejsem přece lempl a zase jsem se začal samolibě usmívat tak jak ráno, když jsem civěl do zrcadla, bylo ráno a měsíc byl ještě vidět a těšil jsem se, až vylezu a potáhnu kopcem mokrou trávou v kraťasech na kterých mám vyšitý svý jméno a nohy mi bude svlažovat studená rosa.
Včera jsem potkal v lese jen starou bábinu, která kolektovala jakési klacíky do otépek. Povídám: „Pozdrav pánbů, rostou babi houby?“ Podivala se na mě a odplivla si směrem na sever. Věděl jsem, že tudy musím jít, že tam budou a po deseti metrech jsem našel prvního chlapáka a pak ještě devadesát devět.
III.
I dneska jsem vyrazil na ta samá místa, protože to dá rozum, jinde o houbu prostě nezavadíš i kdybys bloudil roky. Těch čtyři sta metrů čtverečních k nasbírání košíku prostě musí stačit. Když se budete šourat a čumět do země a zpívat si potichu nějakou přiblblou písničku /V mládí jsem se učil hrobařem/ tak dám krk, že najdete i něco víc než kostru srnky nebo zajíce. Dělal jsem kružnice, myslel na Archiméda a dával do košíku jeden kus za druhým. Tentokráte nebyly jen dubáci, ale i kozáci a plstňáci a dokonce jedna růžovka. Bylo to zábavné tak, že jsem vytáhl zbytek tý vodky, co jsem včera nedopil, sedl na pařez, díval se kolem sebe, pil a byl šťastnej a nikdo prozatím nerušil mé kruhy.
Vono to štěstí je totiž relativní. Někomu stačí dojít na Zelňák a koupit si tam kilo hřibů za 450 vočí, vytáhnout z prkenice pětiklíště a nasolit to hamižnýmu dědkovi chlastajícímu pivo z petky a mračícího se na celý pro něj podělaný svět. Já mezi tento druh nepatřím. Štěstí je pro mě vykotlaným pařezem pokrytým mechem, na který si sednu ve víře, že u jeho boku najdu dubáka a i kdybych našel jen hovno, stejně mi přinese větší radost než koupená houba na předraženém rynku.
Pak jsem potkal v lese šest lidí, povykovali na sebe jako by byli hluchý. To bylo samý: „Hele mám!“ nebo „teď jsi přehlíd křemenáče!“/přitom tam žádný nerostly/. Krom toho, že na hovno vidim, mám i těžkou poruchu barvocitu, takže nerozeznám hnědou od červené a tak podobně. Doktor říkal, že je to dědičné, ale mně to nijak nevadí, protože na rozdíl od těch povykujících joudů, mám intuici a tak jsem si prošel místa, která probagrovali a doplnil jsem zbytek košíku o mimikricky zakryté plodnice, protože mám na ně čuch a to se v lese počítá. Lesem políbený muž s klíštěnem na bérci. Odcvrnknul jsem tvora a zamířil na vlak. Mám splněno, nastal čas malé lekce.
Zakryl jsem koš taškou tak, aby vykukovaly ty nejkrásnější plodnice /dalo to celkem práci/. Pátravé pohledy cestujících ve vlaku trvaly přesně šestnáct minut a já se tvářil mysteriózně/to je to správné slovo/. K mý smůle nešel žádný průvodčí a já vystupoval na Hlavním nádraží v Brně s pocitem střelce s nabitou zbraní, který má odjištěný kohoutek, avšak ještě nevystřelil.
„Ježiši, kde ste to našel!“ třesknul první náboj z pusy stánkařky, co mi prodala teplé bahno. Jak santus jsem popíjel mezi ostatníma svatejma, jejichž zraky mne bodaly rozhodně příjemnějc než vosy v leze. „V lese, pani, máte to pivo teplý!“ odpověděl jsem a vychutnal si doušek Média.
„Já myslela že nerostou, a kde ste byl, daleko?“ Jeden z čumilů mi strhnul tašku z košíku houkání odjíždějících vlaků překrylo obdivné mručení místních opilců.
„Jak vidíte, rostou,“ řekl jsem, dopil pivo a mířil na místo, kde jsem si ráno kupoval housky, s tou anglickou slaninou.
IV.
U Havelků bylo narváno. Postavil jsem se s košíkem do fronty a když na mě přišla řada, pronesl jsem: „Z tý slaniny byste měli před nakrájením tu kůži sundat!“ Zrzavá prodavačka nereagovala na mou výtku, podívala se na koš, a v napjatym očekávání se zeptala, co jsem našel.
S grifem matadora uhýbajícího muletou před rozzuřenym bejkem, strhl jsem tašku přikrývající hřiby a vzápětí uslyšel. „Holky, poďte sem, pán našel celej koš hřibů!“ Vzápětí došlo k ochromení bufetu, protože se všechny ženský ke mně nahrnuly, začaly kolem mě achat a ichat, občas mi šáhly na plodnici. Měl jsem rozporuplné pocity.
„Nebylo by na polívku?“ zeptala se silná černovlasá. „A mně do omáčky?“ žadonila zrzka. Když mi zmizely asi čtyři houby, přikryl jsem znovu košík. „Konec divadla, dámy, od vás v bufetu taky polívku zadarmo nedostanu, dojděte si na Zelňák, tam jsou ceny přiměřený asi jako tady.“
A pak první jednání divadla skončilo. Objednal jsem si medovou čtrnáctku. Chutnala báječně a než začalo druhý dějiství, měl jsem půl škopku v sobě. Stál jsem u prvního pultu, sledoval šťastně mumrajch kolem sebe, občas proběhla paní s červenobílou zástěrou s vykrmenym prasetem na kozách, co sbírala škopky, když tu přivalili dva borci, co si stoupli přímo proti mně.
Oba měli asi pauzu v hokně a dali si taktéž škopek, nevěděli, co se tu dělo, když jsem exhiboval s hřiby. Ten mladší v betelných laclech vytáhl bulvární plátek Blesk a otevřel ho uprostřed. Stáli jsme třicet čísel od sebe. Tam přes půl stránky obrázek s hřiby a nápis „I v okolí Brna rostou!“
„Pražáci zpičeny, co nas rožky opijej, že prý rostou hřiby,“ rozčilí se chlap v monterkách. Starší popije, utře bradu a kejvne hlavou. „Valijo nám klíny, tady a hřiby, kokoti?!“
Přemejšlel jsem chvilku, dopil rozšafně z krýglu, pomalými pohyby vytáhnul košík, strhl tašku a znovu se odhalil. Moment dramatického ticha.
„Kurva odkud je máš, z rynku?“ zeptal se mladší zaraženě.
Zavrtěl jsem hlavou. „Kousek odtud, tři zastávky trejnem,“ poodhalil jsem kousek svýho tajemství. Chvíli mi závistivě civěli do košíku, oba nasratí těžko se smiřující s prohrou, pak mladší vytáh kešeň a stovku: „Dóndi ještě pro dva škopky!“ houk na seniora.
Pak zastrčil do pracovní brašny Blesk a vytáhl Aha. Tentokrát jen přílohu. Chvilku listoval, než se zastavil na receptech. Upoutal jej Záhorácký závitek, byl čtvrtek a v příloze vycházely recepty.
„Kurva čuč, to je betelné žraso!“ obrátil se na svého staršího kolegu. „Tož to jo, maso, zelí, klobása, pěkně vycvaknuté!“ souhlasil ten druhý, starší šedivák.
Z obou spadla zátěž předchozí prohry, kdy jim nějakej namistrovanej povl vyvrátil s důkazy jejich zarputilýho tvrzení.
Mladší se napil a vyzývavě si mě prohlížel jako by chtěl říci: „No a co ty na tohle?“
Dopil jsem a řekl: „Jsem rád, že se vám to líbí!“ snažil jsem se nahodit kultivovanej režim.
„Dobré že?“ přidal se starší.
U každého receptu je obrázek autora.
„Moc jsme si s přítelkyní pochutnali.“
„Ty už si to vařil?“ zeptal se s despektem mladší. „Nejsi ty z Prahy, tam taky znaj a uměj všechno!“
„Jo, jsem, původně ano,“ dávám si záležet na každé slabice. „Ale tohle jídlo jsem vařil už tady v Brně.“ ukázal jsem na fotku jídla, nad nímž byla v kroužku moje fotka.
Oba na to chvíli civěli, prohlíželi si mě s vyloženou nedůvěrou. „Tož to ale nejsi ty!“ rozhodl nakonec mladší, zatímco starší dělník mne opakovaně probodával pohledem. „To je nějakej Tomáš Mika, kdo to tam poslal, ha!“ triumfoval.
V stoickém klidu jsem vytáhl svůj občanský průkaz. „To jsem já, Tomáš Mika,“ trval jsem si na svým. „Posílám tam své recepty i s fotkou.“ Koukali na mě jako bych byl z jiné planety. Sebral jsem jim podruhý vítr z plachet a ještě jsem si mohl naživo vychutnat pocit, který prorokoval každýmu Andy Warhol. Každý si má zažít svých patnáct minut slávy a já si je zažil hned dvakrát po sobě. Situace mi připadala tak absurdní, že jsem v opojení své glorioly a druhého piva opustil s pocitem hrdiny bufet u Havelků.
Jediné, co mne mrzí, je fakt, že jsem v onom pyšném opojení na zemi bufetu zapomněl ten košík plnej hub, inu pýcha předchází pád a žádnej strom neroste do nebe jak by řekla teta Kateřina. Ale alespoň jsem vám všem pověděl, jak moc jsem byl samolibej. Ale, že jsem jim to nakonec nandal.