O jitrničkách (napsal Tom)
Dnes ráno jsme byl vyhnán mrazem do chladného prosincového jitra. Hnán hladem a představou, která mě probouzela od časných ranních hodin a dopřála mi neklidného převalování z boku na bok, jsem zamířil do řeznictví, odkud se linula neopakovatelná vůně čerstvých jitrnic a jelítek. "Čas prosince, čas zabijaček", zafilosoval jsem si po vousy a bral za madlo uzenářství.
Byl jsem úspěšný z padesáti procent, neboť srdce mé je naplněno teplou jitrničkou, jež mi hřeje v kapse kožené bundy; maně jsem pomyslel na kupce horkých kaštanů, jež si za třeskutých večerů kupovali vroucí kaštany a strkali je do kapes - leč jelítka, jelítka, ty narudlé skvosty vzývající ódy pro žaludeční sťávy, bohužel neměli na pultu ani pod pultem!
Dobrá, koupím jelítka jinde, řekl jsem si a jal se obcházet zbylá řeznictví. S počtem neúspěšných pokusů mě začala jímat panika vedoucí ze skutečnosti, že se jednou jitrničkou nenasytím a jelítko neseženu. Hrůza mne jímala i po zjištění faktu, že má domněnka o dokoupení ještě jedné jitrnice v jiném řeznictví, se ukázala jako naprosto scestná, neboť jediný uzenář, který disponoval volným prodejem jitrniček, byl ten první.
Nakonec jsem se potupně vrátil do onoho řeznictví a s výrazem, že jsem cosi důležitého zapomněl, objednal a zaplatil ještě jeden voňavý skvost. Nechaje velkomyslně korunovou diškreci, nevšímal jsem si nechápavého výrazu prodavačky. "I muži mají své dny", špitl jsem na rozloučenou a s jitrnicí v ruce coby trumfem ranního nákupu cítící se jako marathonský běžec 100 metrů před cílem vítězného závodu, jsem opustil voňavý obchůdek.