O snědé barvě (napsal Tom)
Ten den, kdy v našem podniku začali pracovat indičtí zaměstnanci, snědí mládenci s rašícím knírkem pod nosem vedení starým Indem, jenž nosil na hlavě podivný turban, jsem si uvědomil plně dopad své nadprůměrné inteligence a schopnosti skládat jednotlivé události do sebe tak, aby byly naprosto patrné.
„Říkám ti,“ sdělil jsem Ottovi, což byl můj kolega v práci, „že minulý týden se vrátil generální z Indie a uzavřel tam kontrakt, jehož součástí byla výměna pracovníků obou zemí.“ Otta zavrtěl hlavou, zřejmě se mu to nezdálo. „A proč ještě od nás nikdo neletěl do Indie?“ zeptal se a já jsem musel zvážit s plnou zodpovědností jeho logický argument.
Indové měli kýble, hadry a šůrováky a čistili toalety prozpěvujíc si exotické mantry.
„Vidíš, to jsou hinduistické zpěvy,“ otočil jsem se na Ottu, který se drbal na bradce. Stále pochyboval. „Mně se nezdá, že by to byli Indové.“ To byl celý Otta, o všem a vždy pochyboval a ničemu nevěřil. Byl k tomu lakomý tak, že by si pro korunu nechal vrtat koleno. Už jsem se ho několikrát zeptat, proč napadá na levé koleno.
Snědý jinoch zručně namočil hadr do kýble, navinul ho na koště jak fakír hada na svou hůl a začal systematickými pohyby čistit podlahovou krytinu. Oba s Ottou jsme je sledovali. Nevšímali si nás.
„Asi mají jiné zvyky, Oťasi,“ řekl jsem. „Co kdyby sis překřížil ruce a uklonil se jim?“ Ottovi se můj nápad nezamlouval. „To udělej sám, já ze sebe kašpara dělat nebudu.“
Nechtělo se mi před Indem zrovna dvakrát klanět. „Myslíš, že umí anglicky?“ zeptal jsem se Otty.
„No, jestli jsou z Indie, tak asi ne,“ odpověděl. Zatímco starší s mladším Indem sebrali vercajk a odešli, nejmladší Asiat začal s chodbou vedoucí přímo k nám na dílnu. Ucítili jsme atypický zápach.
„Vůně Indie,“ říkám, „vyprávěl mi to kámoš, který tam byl, že všechno strašně smrdí a že nemáš na ně ukazovat levou rukou.“ Ottu ta informace zaujala. „A to jako proč?“ Zatímco smrad Inda eskaloval, já triumfoval. „Protože nemají hajzlpapír a vytírají si zadek levou rukou, tak gesta levicí jsou neslušná.“
Ind se opřel o koště a začal se malíčkem pravé ruky šťourat v nose. „Vidíš!“ zvolal jsem vítězoslavně, "kdyby nebyl Ind, dloubal by se levou rukou." „A co jako leváci?“ nenechal se kolega odbýt, „ti to dělají jak?“ Hluboce jsem se zamyslel. „Asi jsou předělaní, u nás se také levák naučí psát pravačkou.“ Ind se postavil přímo přede mne a podíval se mi do očí. Spatřil jsem v nich cosi posvátného. „Řekni mu něco,“ vybídl mne Otta. Stáli jsme proti sobě na deset centimetrů. Já, zástupce evropské kultury, běloch, modré oči, čtyřicet let a on, vyslanec miliardového národa, dobře o dvacet let mladší snědý, lehce zanedbaný a zvláštním odérem zapáchající. Vsadil jsem vše na jednu kartu: „Hello, do You speak English?“ udeřil jsem na něj svou precizní angličtinou, že jsem tím šokoval nejen Ottu, ale i ostatní spolupracovníky, kteří se mezitím shromáždili na místě našeho setkání.
Začal se lámat chleba. Ind ze sebe vydal pouze neartikulovatelný výkřik. Ženská část osádky se lekla a radši se vrátila ke strojům. „Tome,“ pošeptal mi Otta, „četl jsem, že neposlušným Indům vyřezávají jazyk, když poruší pravidla kasty.“ Otta začal věřit zatímco já měl jistotu. Stojím před pravým Indem.
„Přátelé,“ otočil jsem se ke svým podřízeným, „toto je pravý Ind, kterému byl vyříznutý jazyk za porušení pravidel kastovního systému.“ Všichni jsme civěli na Inda, který se nám snažil ještě něco sdělit a vytvářel pravou rukou nad sebou jakési klikyháky. „Indické zaklínání a všimněte si, že používá k posunkům pouze pravou ruku, levou si totiž utírá prdel,“ dodal jsem. V ten okamžik se otevřely dveře a vešli druzí dva hinduisté. Pokynul jsem jim pravou rukou, lehce se uklonil a v předpokladu, že alespoň jeden z nich nebude mít vyříznutý jazyk, jsem odvážně popustil svůj lingvistický talent: „ How are You, smell boys from India?“ Zírali na mě všichni tři. Nejstaršímu se odloupnul kus turbanu, pod nímž se objevil nápis Castrol na další pokrývce hlavy, která vypadala jako kšiltovka. Tato drobnost mne však nezaskočila. „Toho si nevšímej, Oťas, reklama dorazila i do zaostalejších koutů asijského kontinentu“
Otta se mračil čím dál víc. „Vůbec ti ty pičusové nerozumí, jdu makat.“ Již jsem si myslel, že z blízkého setkání prvního druhu nebude nic, když v tom nás jeden z Indů ohromil a pronesl: „Co ty pyčo máš za problém?“ Začal jsem pomalu ustupovat do strategicky výhodnějších pozic a schoval se za jednu z dělnic volaje: „Otto, už promluvil, běž to s nimi dořešit.“ Otta však neotálel a vzal do zaječích. Byl jsem v nevýhodné situaci, neboť se vzápěti tři skoroindové objevili opět v mé bezprostřední blízkosti. Začal jsem koktat. „Promiňte, já jsem myslel, že jste z Indie.“ Nejstarší zvedl ve výhružné póze koště a udeřil. Trefil naštěstí záda spolupracovnice, za níž jsem uskočil. „Ty dylino bílá, já sem Dežo z Čerčan, to jsou mí synové a najala si vás vaše firma na úklid!“ halekal. Němý užneind začal gestikulovat oběma rukama. Vypadal velmi výhružně. „Šaňo, ty furt nekecej!“ okřikla svého němého syna hlava rodiny a já jsem záhy pochopil, že ozubená kolečka, která deklamovala na začátku mou pronikavou inteligenci, nezapadla přesně do toho správného soukolí. Spletl jsem se. Nebyli to Indové, nýbrž Indiáni.....