Proroctví (napsal Tom)
S Aničkou Sklenářovou se znám dva roky. Ona se vlastně jmenuje Koukalová, ale žije s panem Sklenářem, bodrým, obtloustlým chlápkem se sklony k chlastu. Jeden čas jsme říkali Aničce Kolečko, protože se u nás objevila s obrovským monoklem a výmluvou, že při kydání hnoje upadla na kraj kolečka tak nešťastně, že si způsobila monokl, někdy i dva. Nám bylo trapné to jakkoliv komentovat, neboť jsme věděli, že z bodrého pana Sklenáře učiní konzumace alkoholu agresivní hovado s touhou vybít si agresi, a protože měli chlívek s prasaty a kurník se slepicemi, nejsofistikovanější z jeho alkoholem zakaleného pohledu bylo napadnout Aničku. Anička Koukalová oslaví brzy čtyřicet let. Jsem tedy o celých třináct let mladší a tak jsem nedokázal přijmout její nabídky k tykání, které mi činila každé ráno v 4:57 na zastávce ve Střížkově, kde jsme oba čekali na první autobus.
„Poslouchej, Tomáši, proč mi vlastně netykáš?“ začala každé ráno se stejnou písničkou.
Koukal jsem na ni. Malá, krátce střižené kudrnaté vlasy, vypouklé oči, odstávající uši a ruce sedřené do krve od čištění ryb, kam jezdila každý den za svou prací.
„Nezlobte se,“ odpověděl jsem, zatímco mihotavé světlo erární lampy vrhalo strašidelné stíny, „prostě jsou věci, na které si nezvyknu.“
Měl jsem pocit, že na mě civí až vyčítavě.
„Ostatně na tom tolik nezáleží!“ dodal jsem s rozpaky.
„Na všem záleží,“ zatvářela se důležitě. „Věřím, že na každé maličkosti, osud je nám předem určen a každá maličkost může mít vliv,“ dala se do ranního filosofování.
A jéje, teď přijde na řadu s kartářkou, pomyslel jsem si, ale vysvobodil mne přijíždějící autobus do Benešova.
Každé ráno proběhne rozhovor více méně v totožném duchu, hranice její inteligence byla lehce podprůměrná, ale myslím, že debilitu nepokořila. Do práce nás sváží autobus, díky jehož řidiči, Jiřímu Ryzci, jsem pochopil, co znamená latinské dvousloví Nomen Omen. Byl neustále oteklý, zarudlý a rusé vlasy mu hořely na obličeji stejně jako vousy. Lactarius detterimus hadr, usmál jsem se. Ryzec smrkový.
Nejčastěji se náš ranní rozhovor s Aničkou stočil k její návštěvě kartářky. To bylo někdy na konci listopadu, drobně sněžilo, a vlezlá zima se zakusovala nepříjemně pod kůži.
„Dobré jitro,“ procedil jsem cvakaje zuby.
„Ahoj Tomáši,“ odpověděla. Říkala mi vždy Tomáši a nikdy jinak. Trochu podklouzla, protože stěží držela balanc. Do příjezdu autobusu bylo pět minut. Dávali jsme si strejčka.
Anička krom své oprýskané kabely tentokráte nesla i obsáhlý balík.
„Copak to dnes nesete?“ zeptal jsem se a má zvědavost nebyla předstíraná.
Zatvářila se tajemně.
„Kolikrát jsem ti říkala, že mi máš tykat, Tomáši!“ pokárala mne a pak dodala: „To jsou chlebíčky, dneska je mi čtyřicet, vidíš, dočkala jsem se.“
„Tak to blahopřeji!“ děsil jsem se, že bude chtít polibek. Nechtěla, neboť měla plnou náruč chlebíčků.
Ten příběh jsem znal nazpaměť. Jako dvacetiletá holka byla Anička u kartářky, jakési cikánky, která jí kromě toho, že bude mít jedno dítě /dosud žádné neměla/ předpověděla, že se nedožije čtyřiceti let.
„A jak Vám to tenkrát řekla?“ zeptal jsem se znovu.
Zamyslela se, zdvihla obočí, ruce s chlebíčky se jí začaly třást. „Řekla: Nedožiješ se čtyř křížků, voda tě pohltí!“ Pak odvážně dodala: „Vidíš, jsem tady, dnes slavím čtyřicítku a koupu se každý den.“
Oba jsme se zasmáli, připadalo mi, že ona trochu nuceně.
Přijížděl autobus a já si říkal, jak hloupí jsou lidé, kteří věří na osudy a ještě hloupější ti, jež navštěvují kartářky.
Uplynulo čtrnáct let od začátku tohoto příběhu, jehož první část jsem napsal ještě ve Střížkově, kde jsem žil, a nyní se k němu po letech vracím v Brně. Protože jsem s jinými lidmi, žiji jiný život a příběh, který vám vyprávím, je poměrně letitý, sluší se napsat, že nemám možnost Aničku již tak často vídat. Ale kdykoliv přijedu do Čech, tak jí navštívim stejně jako ostatní známé. Pamatuji si, jak jsem za ní byl od našeho posledního rozhovoru poprvé. Vlastně jsem jí tenkrát nic převratného neřekl, jen jsem jí pozdravil a zapálil svíčku na jejím hrobě.
Ten den, kdy se to stalo, jsem se vracel autobusem brzy odpoledne domů. Jezdil jsem v půl třetí a za volantem seděl stejný Ryzec jako ráno. Pomyslel jsem na ryzcové plantáže, které jsem ten rok našel v nízkém smrčí a usmál jsem se.
„Střížkov,“ podal jsem řidiči desetikorunu, ten ji sbalil a autobus se rozjel. Jízdenku jsem nedostával, ale zastavil mi vždy nad zatáčkou, kde stál náš dům. Byla to tichá dohoda výhodná pro obě strany. Sedl jsem si hned na první sedačku a poslouchal, o čem si zrzavý řidič s jakýmsi vychrtlým chlápkem povídá.
„ A kdy se to stalo?“ zanikala otázka řidiče v monotonním zvuku autobusu supícího do kopce v Dlouhých polích.
Hubený muž si probral řídké vlasy a posmrknul. „V šest ráno, jeli tam hned hasiči, co ten Černej objevil to auto.“
„ A byla mrtvá na místě?“
Zase nějaká bouračka, pomyslel jsem si.
„Nebyla, hasiči jí museli vystříhávat a ještě cestou do nemocnice žila.“
Ryzec podřadil, v jeho brunátné tváři bylo patrné rozrušení.“ Hubený chlapík pokračoval. „Museli jí vystříhávat pneumatickými nůžkami a pak se auto začalo potápět.“
„ Tam to znám“ opáčil řidič, „ u toho rybníka, jsou tam ostré zatáčky, které vynášejí!“
„Prej jí museli uříznout nohu, aby jí dostali ven.“
„Ježiš marjá.“
Poslouchal jsem střídavě rádio a střídavě to, o čem se bavil řidič s hubeným chlápkem. Pak jsem se probral.
„Chudák Anča, tak to má za sebou. A co ty dvě?“
„Jedna byla mrtvá na místě a druhý se nic nestalo!“
Obrátil jsem se k neznámému chlápkovi. „Prosím vás, o kom to mluvíte?“ Odpověděl mi řidič: „No o Anče Koukalový, má to za sebou, ráno měla bouračku u líšenského rybníka.“ Zbledl jsem a hubený chlapík navázal na řidiče: „Jeli pro nějaký chlast ráno, slavila narozeniny, zařvala tam ještě jedna a řídila její neteř.“
Byl jsem v šoku. „Tý se jediný nic nestalo.“ Doplnil pán se sporým porostem informaci tak, abych si vše spojil.
Později jsem se dozvěděl, že jela se svou neteří, která měla čtrnáct dní řidičák, pro nějaký chlast a jedna zatáčka na hrázi líšenského rybníka je vynesla tak, že skončili se starou škodovkou v rybníku. Sice byl pokrytý ledem, ale ten nevydržel nápor klouzajícího auta a praskl. Potopili se zadní částí vozu. Žena, co seděla vzadu, se utopila během několika minut. Anička seděla vedle ní a protože narazili zadní částí do stromu, který nechal vystavět ještě Fantišek Ferdinand de Este, zůstala jí noha zaklíněna mezi zkroucenými plechy. Auto zůstalo naštorc, zatímco řidičce se nic nestalo, žena vedle Aničky se utopila a sama Anička byla těžce zraněná, že hasičům skutečně nic jiného nezbylo, než jí uříznout nohu, aby ji dostali ven z auta, které se potápělo čím dál víc. Vykrvácela během cesty do nemocnice. Zemřela v den svých čtyřicátých narozenin.
„Teda nechtěl bych bejt tím chlápkem, co je našel!“ zabručel Ryzec od volantu a já cítil, že na mě jdou mdloby.
„ On se vracel z nějakého flámu a slyšel volání o pomoc, tak zavolal rychlou, byli tam do sedmi minut!“ dodal hubeňour a znovu si prohrábnul svých pár vlasů na olysalém čele.
„ To jsou rychlí. Mladej, jsi doma,“ otevřel mi dveře a já stále jako ve snách vystoupil z autobusu.
Ten den, kdy se to stalo, byl tím samým dnem, kdy vezla do práce chlebíčky na oslavu svých čtyřicátých narozenin.
Nemusím psát, že příběh je pravdivý, jen bych zmínil několik maličkostí, které dodávají události zvláštní rozměr. Neteř, která zavinila smrtelnou nehodu Aničky, a která jako jediná nehodu přežila, se na pohřbu seznámila se Sklenářem /truchlícím bodrým mužem se sklonem k alkoholismu a agresi, díky němuž Aniččin obličej zdobily monokly/ a záhy zaujala místo nebožky v jeho domácnosti. Anička zemřela přesně v den svých čtyřicátých narozenin. Později jsem se dozvěděl, že dítě skutečně měla v patnácti, ale to jí odebrali, i v tomto tedy měla cikánka pravdu. Život je hříčka a my nejsme těmi, kdo by držel osudy ve svých rukou.