TEĎ! (napsal Tom)
Stál jsem na kraji obrubníku, mé boty přesahovaly deset čísel přes žulový panel a já se upřeně díval dopředu. Levou rukou jsem ji držel za loket. Moc nevnímala. Stará, sešlá, šedý baloňák, brýle a vozíček, kterému, jak později zjistím, vrzala kolečka. Držel jsem ji pevně a zaslechl, jak si něco mumlá. Její šátek zakrýval nemyté vlasy. Sotva bych hádal, jakou měly původně barvu. Civěla stejně jako já dopředu.
„Teď!“ zařval jsem, chytnul babku ještě pevněji za loket a vida, že není schopna udržet vozík, z něhož začaly padat jakési letáky, vrhli jsme se dopředu. Babka samozřejmě vzhledem k séniu nemohla tušit, proč to dělám, ale já jsem chtěl zachránit lidský život, předejít velkému nebezpečí. Stará paní tiše naříkala, zatímco vozíček vydával skřípavé vrzání, které zapadalo do kakofonie ostatních zvuků.
Jakýsi mladík se sluchátky se dostával před nás a za námi pomáhal jistý starší pán v klobouku mamince s kočárkem. „Taky jsem mohl volit lépe,“ pomyslel jsem si vláčeje babku skučící jak vítr v roubence postavené kdesi v horách. Vytrhl jsem jí vozík a vzal ho do pravé ruky. Uběhly tři vteřiny. Za chvilku se to změní, musím přidat. Natrhl jsem babce baloňák ve snaze zrychlit své úsilí a zatímco ostatní chodci nás předbíhali, včetně postiženého pána jedoucího v elektrickém invalidním vozíku, já viděl před sebou to, čeho jsem se obával nejvíc. Byli jsme poslední. Pán v tvídovém saku a klobouku jakoby vystřižený z černobílých filmů třicátých let, který pomáhal mladé mamince s kočárkem, se dostal před nás. Byli jsme poslední a uběhlo oněch pět sekund. Celých pět sekund a naše cesta nebyla ani v polovině. „Jsme pomalí, jsme pomalí!“ zakřičel jsem a chytil starou paní tak nejpevněji, jak jsem mohl. Místy jsem jí i nadnášel. Zdála se lehká.
Poprvé jsem na tom místě byl asi před rokem. Vůbec jsem nechápal, jak to někdo může stihnout, protože já jsem to nestihl nikdy. Vlastně jsem viděl jen dvakrát, jak to někdo stihnul. Oba byli běžci a přeběhli úsek za čtyři vteřiny, takže to stačili. „To bych v životě nedal“, pomyslel jsem si tehdy. Pak jsem viděl všechny, co to nestihli. To byli ti ostatní včetně mě. Napadlo mě napsat dopis. To bylo v jedno červnové pondělí asi v osm hodin ráno. Jakýsi starý muž o berlích se snažil překonat nebezpečný úsek /později, když ho odváželi, jsem se dozvěděl, že se belhal od nemocnice svaté Anny, kde byl na ortopedickém vyšetření/ a ani on, a ani řidič modré Liazky netušil, že je to jeho poslední pokus. Samozřejmě byla vina na straně chodce i když řidič nákladního vozu mohl při troše dobré vůle přibrzdit. Tehdy jsem tam poprvé viděl mrtvého. Vidět mrtvého na přechodu není nic příjemného, zvláště, když je šprajcnutý mezi koly zadní nápravy a kouká jen pokroucená část francouzské hole a černobílá zmijovka.
Na vše toto jsem myslel během oněch pár sekund, kdy jsme se já i babka, kterou jsem vlekl, ocitli na přechodu a na semaforu pro chodce svítila červená. Začala jezdit auta a zatímco ostatní vše sledovali z druhé strany přechodu, již v bezpečí, my jsme uhýbali, uskakovali, děšeni cinkáním tramvají, troubením bezohledných řičičů pouhých šest metrů od krajnice. Než jsem dovlekl seniorku přes přechod, upadl ji z baloňáku knoflík. Ale přísahám, že to sklíčko v brýlích, které jí chybělo, neměla už na začátku zebry, kdy jsme koukali na semafor, až naskočí na pět vteřin kýžené zelené světlo.
Křižovatka u Mendlova náměstí v Brně je velmi široká. Třicet metrů. Jezdí zde šaliny, busy, na křižovatce se v několika směrech míjí dodávky, sanitky, osobáky, cyklisti, motorky a teď si představte, že musíte překonat třicet metrů za pět vteřin. Protože to nedokážu ani já a protože onen mrtvý nebyl jediný za ten rok, co tam chodím /ještě tam přejeli slepce, když bylo porouchané audiozařízení určené pro slepé, které fungovalo ten den obráceně/, rozhodl jsem se, že kdykoliv uvidím před přechodem nějakého nemohoucího, pomohu mu na druhou stranu. Pravda, nestává se to příliš často. Lidé pomoc odmítají, jsou vystresovaní pěti vteřinami, kdy svítí zelené světlo a neradi vkládají svůj život do rukou psychopatického vypadajícího podivína, ale přesto mne vždy naplní pocit uspokojení, když mohu někomu pomoci.....