Těžký den (napsal Tom)
Po nedělním nákupu v Bille jsem zrychlil krok směrem k Novým sadům. Tempo jsem musel zrychlit proto, že salát, který byl v akci a jehož rybičky na etiketě mi připadaly roztomilé, nebyl zřejmě čerstvý tak, jak bych si vzhledem k přání nastavení své momentální rychlosti představoval. Varmuža byla v Bille ne zcela čerstvá, asi stejně unavená jako zívající prodavačka u pokladny, nad jejímiž ústy by se nejeden dentista zaradoval a Jonáš by tam zaplul hladčeji než do velryby.
Když jsem po pravé ruce sledoval jedoucí tramvaj, kterou jsem okamžiky předbíhal, uvědomil jsem si, že trajektorie, kterou musím ujít, se zdáti být vzhledem k 471 metrům avizovaným ze zastávky Křídlovická na Soukenickou, poněkud delší, o čemž mne začaly přesvědčovat mé útroby, v nichž bouřilo, že se kolemstojící statisté rozhlíželi, zda se neblíží meteorit podobný tomu tunguzskému, případně čeljabinskému. Na Nových sadech mne zastavily semafory, na nichž svítila červená podezřele dlouho, ale nedovolil jsem si tomu přičítat hlubší význam. Když se rozsvítila zelená, přeletěl jsem zebru a zamířil do Nonstop restaurace, jejíž jméno mi uniklo přes pot stékající z čela do obličeje a rozmazávající nejen nápisy, ale i význam nicotnosti ostatních nepodstatných věcí, jež mne v tom okamžiku obklopovaly, či trýznily. Chtělo se mi totiž jen jediné a i když jsem slušný hoch odkojen foglarovými romány, napsat to musím. CHTĚLO SE MI SRÁT!
Zamířil jsem tedy ke dveřím a vida mříže, nad nimiž byl nápis „PRO NEMOC ZAVŘENO“, jsem se poprvé po roce rozplakal s konstatováním, že dneska je bláto nejen na chodníku, v luzích a hájích, ale bude i na hřišti. Se zaklením minul jsem místo, kde vylepené plakáty vyzývaly k návštěvě akce skupiny VYTŘEPANÉ KALHOTY a prchal jsem směrem k podchodu, kde jsem věděl, že jsou záchody. Ještě stále s čistým štítem seběhl jsem rychle schody a zamířil na veřejné toalety, kde jsem se jal lomcovat klikou a v první okamžik si nevšimnul, že otevírací doba je pouze ve všední dny. Sobota a neděle je zavřeno! Můj stav byl stavem lodi, která se potápí, protože díra v ní je ohromná, valí se do ní voda, a přesto se na její palubě vesele tančí. Stále jsem držel křečovitý úsměv. „Nahoře je Bar Ponrepo!“ zaktivoval jsem své síly a vyběhl po schodech z labyrintu chodeb kolem brněnského vlakového nádraží.
V Ponrepu měli naštěstí otevřeno NONSTOP, věděl jsem to a to jediné mi dovolilo zastavit myšlenkami možnou katastrofu, která by se svým projevem na mých kalhotách přibližovala Kainovýmu znamení. Byly světlé. Měli opravdu NONSTOP, ovšem s přestávkou od šesti do devíti ráno, která je věnována úklidu. Bylo 8:37. Neexistovala již síla, která by mohla zvrátit přicházející průser, ale stejně jsem nevzdal svou snahu a tisíckrát proklínaje salát za 11 korun v akci, jsem zaběhl zpátky do vestibulu zamířiv do auly hlavního nádraží, kde jsou veřejné toalety nonstop, snad bez přestávky. Ucvrnkl jsem si trochu do kalhot. Zatím ještě zepředu v očekávání, kdy povolí zadní ventil. Na Vytřepané kalhoty nepůjdu, to tedy ne. Sledoval jsem modré cedule na nádraží, jak pes štvoucí lišku, mířil jsem za spásou WC, vyběhl jsem jedny schody, seběhl druhé, zatočil, proběhl dlouhou chodbou a objevil se konečně před toaletou. Bohužel to byla ta samá, která avizovala, že má o víkendech zavřeno.
Z toho by se člověk už posral i kdyby měl zácpu, ale já, nevzdávaje svůj záměr, vydal se k záchodkům, které, jak jsem si uvědomil, byly na druhém konci nádraží a byly automatizované. Spočítal jsem mince. Mám devět korun, minule stálo použití šest, tak jsem se radoval, že se konečně v klidu vybouřím, protože vlny začaly olizovat písečný břeh, sice zvolna, ale s jistotou a obávám se, že vliv Měsíce je v nastalém momentu pranepatrný. Doběhl jsem k turniketům, vytáhl mince a začal je ládovat do aparátu. Když jsem tam naházel všechny drobné, všiml jsem si cedule, na níž bylo anoncováno, že ČD zdražily použití toalet ze šesti na deset a mně zbylo jen devět korun. K posrání. V ten okamžik jsem rezignoval. Již nebylo úniku, ostatně nejsem jediný, komu se podobná věc stala. Pustil jsem příběhu volný průběh, aniž bych svou vůlí dále ovlivňoval nastalý děj. Tak a kdo si myslí, že jsem se posral?