Úkaz (napsal Tom)
20.11.2014 SPAR, Brno - Štýřice, 10:20
Když stojíte ve frontě, před vámi je jeden jediný člověk a máte chuť na lahváče, který se kutálí ze strany na stranu osamocen v košíku, očekáváte, že brzy budete moci ukojit svou žízeň, neboť to dá rozum, jeden člověk před vámi nebude odbavován patnáct minut, obzvláště s přihlédnutím, že jeho nákup čítá pouze tři položky. Ovšem stará paní nebyla téhož názoru a nákup za sto osmnáct korun platila nehorázně dlouhou dobu. Nejprve hledala sedm minut bankovku, přičemž vytáhla pětistovku, pak na dotaz prodavačky, zda nemá menší, vyjmula dvoustovku, aby jí nakonec s třesoucíma se rukama vyměnila za stokorunu. Dalších osm minut hledala mince /jednou jí peněženka upadla – nerozsypaly se/, pak začala odpočítávat drobné, přičemž každou minci přiložila pět centimetrů k brýlím s tlustými obroučkami za účelem zjištění nominální hodnoty a já měl pocit, že odpočítává konec světa. Žízeň byla velká. Chvilku jsem ještě přemýšlel, že si pivo otevřu o rantl dopravníku, ale záhy jsem myšlenku zapudil, neboť paní dostala svoji účtenku a opíraje se o košík, uvolnila místo pro můj důležitý nákup.
O deset minut později jsem seděl na lavičce kousek od obelisku v parku před Sparem, usrkával vytoužené a strastí čekání vykoupené pivo a pozoroval, co se bude dít. Za mými zády čněly vstříc ocelovému nebi bloky panelových domů a já sledoval korzující lidi, táhnoucí objemné tašky s nákupy. Náhle se zezadu ozval podivný zvuk a kousek od mé levé ruky vylétla prázdná plastová láhev. Proletěla kolem mě a přistála na chodníku. Lekl jsem se.
Vzápětí jsem ten úkaz zpozoroval . Chlap, který vykopl plastovou láhev z trávy na chodník a pak po ní začal zuřivě skákat, byl dobře rostlý padesátník s mohutným stetsonem na čele, koženou krátkou vestou, na níž se třpytila šerifská hvězda, vysokými kovbojskými botami vybavenými dlouhými ostruhami a doutníkem v hubě. Nesl čtyři igelitové tašky, pás mu zakrývala podivná ledvinka s nápisem SHERIFF. Jeho nástup do mého zorného pole byl okázalý.
„Dobrý den, proč to děláte, pane?“ zeptal jsem se záhadného kovboje stále ještě skákajícího po zelené láhvi. Věnoval mi pohled pistolníka před soubojem, přehnul důkladně sešlapanou láhev a vložil jí do jedné z igelitových tašek /později jsem pochopil, že jich má víc z důvodu třídění/ a pronesl: „To je moje úchylka, sbírám tady bordel a třídím ho do kontejnerů.“ Zaraženě jsem na něj civěl. „Vy jste od technickejch?“ zeptal jsem se.
Obrátil se ke mně zády, přistoupil k nejbližšímu koši a začal vyhazovat všechny odpadky tak, že lítaly efektně mým směrem. Na klíně mi přistála nějaká stará svačina. „Matka mi to zakazuje, ale já to dělám zadarmo,“ začal zase poskakovat po plechovkách a tvářil se velmi zarputile. „V nemocnici jsem to dělal taky,“ dodal skromně.
Bylo mi hned jasné, v jaké byl nemocnici. „Dělám tu pořádek! Soudce mě pověřil.“ Pokýval jsem chápavě hlavou. „Záslužná činnost. Vy jste se s tím léčil?“ Polekaně se otočil. „Ne, nejsem blázen, byl jsem tam jen na pozorování, jsem normální!“ Konec věty skoro vykřikl a začal házet odpadky zpátky koše /kromě plastů, skla a krabic – ty schraňoval do igelitek/.
Když svou činnost dokončil a poskákal několik plastových láhví, které pečlivě uložil do igelitové tašky, tak ke mně přistoupil a odněkud zpoza pasu vytáhnul plastovou repliku koltu. Protočil ji na prstu, jak to dělají pistolníci. „Tohle už nikomu neřikej!“ zamířil na mě. „Nebo........“ výhružně deset vteřin civěl, pak zastrčil zpátky hračku do pouzdra za pasem, otočil se a šel k dalšímu koši. Vyhazoval odpadky ještě zuřivěji. Bylo načase vstát. Dopil jsem pivo a podal jsem mu láhev. „Ta je za tři koruny,“ oznámil jsem mu možnost, že jí může vrátit. Chvíli ji pozoroval, pak jí vyhodil do vzduchu, vytáhl kolt a než dopadla a rozbila se, stačil dvakrát zmáčknout kohoutek. „Sakra, dneska to nevyšlo!“ řekl, foukl na hlaveň a obřadně pistol zastrčil na místo, kde ji správný pistolník má mít.