Zahrada (autorkou je Hana)
I.
Myslela jsem na to, že může být i krásné, když prší. Pozorovala jsem stříbrné provázky hustého deště, prosvětlené šikmo zářícím sluncem, způsobujícím maličkou duhu na pozadí zelených šlahounů, splývajících po obnovené fasádě historického domu plného fresek.
Takových domů je v okolí místa, kde bydlím, spoustu.
Přemýšlela jsem o tom, jak po těch dvou letech, které uplynuly od doby, co jsme se rozešli, mě čím dál míň bolí pomyšlení na tebe. Rozhodla jsem se na tom místě chvíli zůstat, než přestane pršet, schovaná ve výklenku u starých velkých dveří, jen tak se svými myšlenkami. Z mokrého chodníku stoupala pára a já věděla, že za chvíli déšť přestane a chodník okamžitě uschne, protože je rozpálený.
Ve chvíli, kdy jsem vzpomínala na to, jak jsme se poprvé uviděli,
a jak mezi námi přeskočila žhavá jiskra, přešlápla jsem z nohy na nohu a opřela se o dveře, neboť stání pohodlí nepřispívá. Zazněl dlouhý, vrzavý zvuk, a já se začala propadat kamsi dozadu, do tmavého, zatuchlého prostoru. Nebýt popelnice, která mě zachránila před pádem, skončila bych na zemi.
Vzduch ve starém neudržovaném průjezdu byl cítit stoletími. Po té chvíli na prosluněném chodníku jsem neviděla nic jiného, než tmu a škvíru světla mezi dveřmi. Slyšela jsem pouze šumění deště a zpěv ptáků. Zvuky ulice sem doléhaly z dálky a tlumeně. Nikdy jsem v těch místech nebyla, a protože jsem stejně čekala, až déšť skončí, rozhodla jsem se, že se vydám na opačný konec průjezdu a podívám se kam vede.
Zdi byly zpuchřelé a nasáklé vlhkostí, všude rašilo býlí. Pomalu jsem kráčela podél zdi po zarostlé pěšince, lemované vlaštovičníkem. Jakobych prošla tunelem času, na druhé straně průjezdu už nepršelo. Zelenala se tu zarostlá zahrada, plná vysokých bodláků a plevele rašícího mezi kamením. To vskutku neudržované místo by mě jindy nelákalo, zvláště když listy byly plné vlhkosti a vzduch čpěl kořeněným zápachem mokré lebedy. Vzbudila se však ve mně zvědavost a já se vydala dál do hlubin zahrady.
Stálo to za to. Jen co jsem se prodrala podél drátěného, rezavého plotu, jehož pletivo bylo prorostlé šlahouny popínavého plevele, rozsvětlilo se prostranství přede mnou a objevila se upravená cesta, lemovaná obrubníky a květinovými záhony. Ani jsem nevěděla jak a procházela jsem jednou z nejhezčích zahrad, jaké jsem kdy viděla. Nad cestou se zelenalo loubí, kterým prosvítaly paprsky slunce, a všude kolem kvetly růže. Horečnatě jsem přemýšlela, kde to vlastně jsem, a napadlo mi, že jsem asi v zahradě bývalého loveckého zámečku, který stojí v parku, kolem kterého procházím každý den, když venčím psa, až na to, že z opačné strany.
Zrovna jsem se chystala, že se vrátím, když už neprší, a půjdu domů, když se mi zazdálo, že z dálky slyším tichou hudbu. Zněla tak jemně a tak krásně zapadala do celkového prostředí parku, že jsem se rozhodla prozkoumat, odkud přichází. Mezi větvemi prosvítala žlutá fasáda zámečku - takže jsem uhodla správně, kde se nacházím! Hudba přicházela z otevřeného okna zpoza ozdobné mříže. Byla neskutečně krásná. Hrála si s tóny mezi listím jako potůček, přeskakovala z kamínku na kamínek jako zvonivý pramínek bystřiny a rozplývala se v girlandě nádherných variací.
Ta hudba mě přitahovala a já neodolala a nahlédla pootevřeným oknem do místnosti. Chvíli jsem neviděla vůbec nic. Teprve po chvíli jsem uviděla, kdo to tak krásně hraje.
U starodávného cemballa seděl zachmuřený muž s prošedivělou kšticí bohatých vlasů. Mohlo mu být tak kolem padesátky a byl zcela pohlcený hrou. Kolébal se do rytmu melodie, jakoby byl spjatý s tím nástrojem a ve tváři měl výraz hluboké bolesti. Ten protiklad jemné hudby a utrpení způsobil, že jsem zkameněla, s pohledem upřeným na tu scénu. Štíhlé prsty hbitě běhaly po klávesách a splétaly líbezné tóny cemballa. Byl to pro mě nevšední zážitek a já tam stála hodně dlouho. Čas plynul a já ho nevnímala. Potom hráč dohrál poslední tón a zůstal sedět s hlavou skloněnou, jakoby v něm hudba doznívala.
Bála jsem se, že mě zahlédne. Proto jsem opatrně vycouvala přes záhonek zpět na cestu a vrátila se zpátky tou samou trasou, kterou jsem přišla. Ten večer jsem napsala svou první báseň. Ani nevím jak. Prostě jsem dostala nutkání vzít do ruky tužku a psát na papír:
jako čekání ženy
jejíž pláč je slyšet
v jakémsi nebi
když nepřišel ten
jenž místo jazyka
má tisíc houslí.
Snad právě usnula
čerň starého stříbra
jíž se do vod vrací
měsíc plynoucí řekami
a sad je tichý
jako srdce zemřelého
jenž má místo jazyka
němého slavíka
a růži pod hlavou.
Ráno byla šedivé a nevlídné. Ocelově zabarvená mračna těžce visela nízko nad zemí a mrholilo. Po slunci nezbylo ani stopy a kdybych neměla na stole položený list se včerejší básní, myslela bych si, že se mi to všechno jenom zdálo. Spěchala jsem o překot do práce. Večer jsem totiž nemohla dlouho usnout, ráno jsem zaspala a ještě k tomu jsem nevěděla, co si obléct. Spěšně jsem míjela velká železná vrata, která včera povolila, když jsem se o ně opřela. Dnes však byla zavřená. Jen tak zkusmo jsem vzala za kliku. Bylo zamčeno.
Cestou do práce jsem byla zamyšlená a ničeho si nevšímala. Klapot mých podpatků propichoval útržky myšlenek na práci. Vždycky, když zaspím, je celé ráno k ničemu. Vybírala jsem slalom mezi loužemi na chodníku a spěchajícími chodci, ale myslí jsem byla někde úplně jinde. Hasiči dnes měli poplach. Jejich auta se řítila po vozovce s příšerným kvílením sirén a na křižovatce všechno zůstalo stát, aby mohli projet.
Jak jsem tak bezmyšlenkovitě čekala, až přejedou, padl můj zrak na protější stranu silnice. Pod semaforem tam čekal na přechodu člověk, který mi byl velmi povědomý. Držel za ruku malé děvčátko a vypadal ustaraně. Něco mu povídal a vysvětloval. Děvčátko mu naslouchalo a přikyvovalo. Viděla jsem je oba v útržkovitých sekvencích, jak se kolem nás postupně řítila hasičská auta. Bylo chladno a foukal nepříjemný vítr. Když jsme se na přechodu potkali, všimla jsem si, že ten člověk je hráčem ze včerejšího odpoledne. Měl nevýrazný pršiplášť, jeho tvář mi připadala unavená a šedivá. Vůbec z ní nečišela ta krása uměleckého prožitku, jako včera. Zato holčička byla překrásná. Přesto, že měla vlasy spletené do copánků, vítr jí unášel další pramínky tmavých vlasů do obličeje. Povídali si spolu a mě si vůbec nevšímali.
Několikrát jsem se za nimi ohlédla. Pod dětskou pláštěnkou se míhaly půvabné nožky v bílých punčocháčích a černých balerínkách. Pak se zástupy chodců semkly a oba mi zmizeli. Kam asi šli? Podle toho, co jsem zaslechla, povídali si o škole. Říkala jsem si, že to dítě je příliš malé, než aby on byl otcem. Zřejmě je to tedy její dědeček. Hm...
V práci to za mnoho nestálo. Náš původní šéf odcházel do jiného zaměstnání a všechno bylo vzhůru nohama. Iva, moje kolegyně, mi šeptala, že se ráno pohádal s generální ředitelkou, a že jsem o hodně přišla. Když mi to vykládala, vjížděla si vzrušením pořád prsty do vlasů a měla z toho rozdrbaný účes. Pomlouvala ho celou dobu, co byl pryč a přestala teprve, když přišel. Stejně jako Iva, ani já jsem nelitovala, že od nás šéf odchází. Byl malý, tlustý a protivný. Neuměl pustit druhého ke slovu, měl pánovité sklony a sebestřednou povahu. Dnes byl nervozní a jako vždy v takových případech, i teď škubal koutkem úst. Když se rozloučil a odešel, ulevilo se nám. Ale i tak celý zbytek dne za nic nestál. Při obědě jsem se polila trochu polévkou, pak jsem se styděla za mastnou skvrnu na sukni a těšila se domů.
Vrata vedoucí k zahradě byla i odpoledne zavřená a zamčená. Zbyla mi jenom hezká vzpomínka ze včerejška. Večer mi tenké tóny cemballa zněly v uších a nemohla jsem usnout. Převalovala jsem se na posteli a ne a ne zabrat. Nakonec jsem vstala, rozsvítila světlo a vzala si čistý list papíru. Co to se mnou je? Budu zase psát? Moje ruka vzala tužku a aniž bych se o to nějak zvlášť snažila, psala jsem:
Cítím se jako dítě
chvíli před tím
než se narodí
takovým zvláštním
pocitem nepočatosti
a ještě mi nezačala
ubíhat léta
cítím se nenarozená
a nevím
zda budu milována
či nenáviděna
až budu přeskakovat
modré z nebe
stočené do kaluží
jako části řek
které polykají
naprázdno čas
a vymílají ze břehů
popel zemřelých
kteří už zkusili
jak bolí život
smáli se a milovali
navzdory času
stále znovu
vstříc konci i začátku
Teprve když jsem tohle napsala, usnula jsem, jako když mě do vody hodí. Ráno jsem vstala s úsměvem na rtech a neměla problém přijít do práce včas. Slunce už zase hřálo a když jsme měli za sebou první hodinu práce, otevřely se dveře a v nich se objevil ON, v krásně modrém svetru a košili. Jeho tvář mi dnes šedivá nepřipadala. Zrovna, když jsem si říkala, že už mě dnes nic překvapit nemůže, představil se nám jako náš nový šéf.
*
Vracím se k tobě, lásko moje, ve vzpomínkách zpátky, až k té chvíli, kdy jsem tě poprvé zahlédla. Je zvláštní, že si pamatuji, čím voněl vzduch a co jsme měli na sobě za oblečení. Pamatuju si i na pocit proudění vzduchu kolem našich tváří, na tvoje tenké rty, stále ochotné k úsměvu, kdykoliv jsi mě jen zahlédl. Co jsem si tehdy přála? Jenom bůh to ví, a možná ani ten ne; jistě však naši společnou cestu a malé radosti ze šťastných návratů.
Pak se to stalo, co se mi zdálo nemožným přáním, to, co jsem zahlédla ve výrazu tvojí tváře. Byla jsem zmatena a lapena do sítí šelmy, která si říká láska. Poznávala jsem tě v každém dalším malém překvapení, od tvého prvního slova, polibku a doteku. Co jsem si asi tehdy přála? Jenom bůh to ví, a možná ani ten ne; jistě však něžný cit a splnění snů, štěstí v tom, že jsme našli jeden druhého.
Je opět léto, bloudím sama a stále čekám, že tě někde potkám. Už je tomu půl roku, co jsem neviděla tvoji tvář, neslyšela tvůj hlas a nevnímala pocit, který ve mně vyvolával. Šest měsíců jenom vzpomínám, jak voněla tvoje kůže, bledá jako papír, na tvé ruce, tiše ležící na nemocničním lůžku. Po čem jsem tehdy toužila? Jenom bůh to ví, a možná ani ten ne; určitě však po tom, aby ses uzdravil a neopouštěl mě i svoji malou dcerušku. Proč bůh chce, aby umírali dříve ti hodní, a zlí s námi zůstávali? Proč daruje a hned zase odebírá to, co tak nutně potřebujeme k životu? Chtěl snad, abych tě potkala proto, že se někdo musí postarat o tvoji malou? Jenom on to ví, a možná ani ten ne. Daroval mi tě, pak si tě vzal zpět a já teď žiju s Adélkou.
Má tvoji tvář a jemně vykrojené rty, husté tmavé vlasy, lehký krok a smutný pohled. Když si vykračuje, jakoby tančila, její chůze je větrem nad zemí, vířícím listí. Když se na někoho podívá, sklopí rychle oči a mluví tichým hlasem.
Hraje si doma, ani o ní nevím. Ztratila otce a získala matku. Já ztratila tebe a získala dceru. Neboj se, lásko moje, postarám se o ni. Co bys jí určitě přál? Jenom bůh to ví, a možná ani ten ne. Snad aby měla v životě štěstí a našla si hodného muže, byla zdravá a těšila se ze života.
***
Občas chodívám k těm starým dveřím a sáhnu na kliku. Bývají pevně zavřené a uzamčené. Tichý průjezd vlhne v osamění zpuchřelých zdí a cestičky zarůstají býlím a lebedou. Na tvůj pomník se střídavě snáší déšť, a pak jej slunce opět vysušuje. Co si přeji? Jenom bůh to ví, a možná ani ten ne, ale asi nejvíc chci být statečná a mít sílu, než se s tebou opět shledám, lásko moje.
*
Až se mi přestane
zdát o strachu
že tě nikdy neuvidím
budu žalovat Bohu
proč bolest zůstává
ve všech žilách tak dlouho
až do poslední kapky krve
*